Jdi na obsah Jdi na menu
 


Covidový apartheid začíná

4. 8. 2021

 

INFORMACE PRO ZAMĚSTNAVATELE A POSKYTOVATELE SLUŽEB V SOUVISLOSTI S KOMPULZIVNÍM VYNUCOVÁNÍM (OD ZÁŘÍ PLACENÉHO) TESTOVÁNÍ ČI OČKOVÁNÍ

Takové jednání je v rozporu s následujícími právy:

1)     Listinou základních práv a svobod, Ústavou ČR
2)     Porušuje mezinárodní zákaz biologických pokusů na lidech
3)     Může se jednat o trestné činy VYDÍRÁNÍ a ÚTISK
4)     V rozporu se zákonem o poskytování zdravotních služeb
5)     V rozporu s pravidly o ochraně soukromých informací a GDPR

 

ODŮVODNĚNÍ 

Člověk je nedotknutelný a jakýkoliv zdravotní výkon nebo zásah do lidského těla může být proveden jen a výhradně za svobodného souhlasu člověka, nikoliv jen za souhlasu. Zákon se odvolává na svobodný souhlas, což implicitně znamená, že takový souhlas nemůže být svobodný, je-li vynucován zaměstnavatelem, hrozbou sankcí či pokut, nebo je-li takový souhlas dokonce terčem vydírání a otevřenou či naznačovanou hrozbou ztráty zaměstnání. Plošné testování nelze mandatorně nařizovat a ani sankcionovat neúčast. Jednalo by se o porušení Listiny základních práv a svobod, jak vyplývá z čl. 7 odst. 1 Listiny, nedotknutelnost osoby je zaručena. Ustanovení § 91 občanského zákoníku (o. z.) podobně stanoví, že člověk je nedotknutelný. Podle čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a následně podle § 28 odst. 1 zákona o zdravotních službách se k zásahu do integrity člověka vyžaduje jeho svobodný a informovaný souhlas. Souhlas musí být výhradně svobodný, nesmí být předmětem kompulze (vynucování) nebo extorze (vydíraní), neboť tím se neguje znění zákona. Nedotknutelnost člověka je zaručena. Nikdo se nesmí dotknout těla či zdraví člověka, bez jeho informovaného a svobodného souhlasu, který byl udělen za zdravého úsudku a při smyslech a vědomí, bez nátlaku a extorze. Podmiňování vpuštění na pracoviště pod podmínkou svolení k zásahu do integrity lidského těla a vykonáním zdravotnického úkonu na těle pomocí testovací špejle, je protizákonné, v rozporu s Chartou, Listinou a zavdává podezření ze spáchání trestných činů útisku a vydírání. Jednalo by se o porušení zákona a mezinárodních úmluv o lidských právech i v případě, že by člověk podepsal pracovní smlouvu se zaměstnavatelem, ve které by se zavázal k podstupování testů či vakcinací. Takové ustanovení ve smlouvě by totiž mohlo být kdykoliv prohlášeno za neplatné, pokud by zaměstnanec kdykoliv v budoucnu svůj souhlas se zásahem do své integrity stáhl. Nikde přitom ve zprávě není uvedeno, že s tímto testováním musí zaměstnanci vyslovit svůj svobodný souhlas, nikde ani není uvedeno, že jde o lékařský zákrok, resp. Zákrok posuzující či diagnostikující lidský zdravotní stav, s čímž musí zaměstnanec vyjádřit svobodný a rovněž informovaný souhlas. Informovaný souhlas v lékařství je obdobou, pacient, případně diagnostikovaná osoba, musí být informována a poučena, že má právo léčbu, očkování, test či diagnostiku odmítnout, že má právo na to, aby za odmítnutí nebyla sankcionována, že má právo na ochranu tajemství svého zdravotního stavu, a že má právo znát všechna rizika, která z léčby nebo diagnostiky mohou vyplynout. Informovaný souhlas pacienta není citace vládního nařízení, jak si mylně vykládá česká vláda. Informovaný souhlas v souvislosti s výkonem zásahu do lidského těla či zdraví je souhrn informací lékaře o právech pacienta vyplývajících z Charty, Listiny a zákona o biomedicíně. Někdo by to měl české vládě vysvětlit, co se myslí informovaným a svobodným souhlasem občana.

Když chcete lidi donutit k něčemu špatnému, aby to sami chtěli, uvalíte na ně něco mnohem horšího, a slíbíte jim, že když budou souhlasit s tím špatným, tak to ještě horší se jich už týkat nebude. Je to klasická metoda mafie známá z Chicaga, kde lidé nechtěli platit výpalné, protože pro to nebyl důvod, na ulicích byl klid a pořádek, a tak mafie začala zapalovat obchody, to bylo to ještě horší, takže majitelé ostatních obchodů nakonec rádi přistoupili na to špatné, na placení výpalného, než aby je potkalo to ještě horší. Na dobu, kdy ulice byly bezpečné i bez výpalného, si po čase už nikdo ani nevzpomněl. Česká média začala šířit dezinformace některých právních kanceláří, které tvrdí, že firmy mohou dokonce až vyhodit zaměstnance, kteří se odmítnou testovat, a tím pádem budou mít dlouhou pracovní absenci, protože zaměstnavatel je na pracoviště nepustí. Takové právní názory jsou naprosto zavádějící a nesmyslné. Aby bylo hned od počátku jasné, v českém právním řádu je možné omezit na právech v souvislosti se zdravím pouze takovou osobu, které byla lékařsky diagnostikována nakažlivá choroba. Taková osoba na základě zákona je poučena lékařem, že je šiřitelem infekční choroby a po stanovenou dobu nesmí nikam vycházet, jinak se dopustí trestného činu šíření nakažlivé nemoci. Toto opatření nelze vztáhnout na plošné testování, ani na plošné očkování. Stejné názory zastává i JUDr. Vladana Vališová, LL.M., působí jako advokátka a rozhodce Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, Mezinárodního rozhodčího soudu při ČMKBK a Sboru rozhodců FAČR, viz. https://advokatnidenik.cz/2021/02/19/k-otazce-testovani-zamestnancu-na-onemocneni-covid-19/

Pokud kdokoliv podmiňuje na svobodné osobě přístup na pracoviště nebo do školní třídy podstoupením testu, balancuje na hraně mezi kompulzí a extorzí, tedy mezi vynucováním a vydíráním. Pokud donucování překročí určitou mez a poškozené osobě hrozí sociální likvidace, např. ztráta zaměstnání, nebo zamezení práva na vzdělání a chození do školy, potom soudy takové jednání označí za trestný čin vydírání, a to obvykle v organizované skupině, pokud se na vydírání osoby podílí organizace, případně státní orgán nebo zaměstnavatel, který vyžaduje po zaměstnanci testování, jinak ho nepustí na pracoviště a pohrozí mu vyhazovem za absence, se už dopouští vydírání, protože zaměstnanec nemá svobodné volby, aniž by neohrozil svoji sociální bezpečnost, protože novou práci sehnat vůbec nemusí. Materiál zachycený na špejli po výtěru z nosu obsahuje kromě jiného přítomné vzorky buněčné DNA, přičemž vzorek je adresně spojen s dokumentací a osobou, na které je test prováděn, přičemž výsledek testu se dozví zaměstnavatel. Je to nebezpečný fenomén možného vydírání nového typu. Výsledek testu je totiž zdravotním nálezem, bez ohledu na kvalitu a spolehlivost testu, a dokonce i bez ohledu na to, jestli test provádí lékař, nebo jen poučený pracovník, nebo dokonce si test provádí zaměstnanec sám, případně samo dítě ve škole. V každém takovém případě narážíme právně na dva problémy. Tím prvním je výsledek testu, který je utajovaným zdravotním záznamem, o kterém smí vědět jen testovaný člověk a jeho ošetřující lékař. Pokud je však zaměstnanec nucen k tomu, aby nejprve někomu podepsal papír o svém souhlasu s testováním a se sdělením zaměstnavateli, jak výsledek dopadl, přičemž jinak zaměstnavatel vyhrožuje zaměstnanci neumožněním přístupu na pracoviště s tím, že nepřítomnost bude chápána jako překážka na straně zaměstnance, což bude znamenat absenci a hrozící vyhazov, potom se jedná zcela zjevně o vydírání zaměstnance ke zveřejnění své zdravotní dokumentace, tedy výsledku zdravotního testu. Toto vydírání se nemusí omezit jenom na test na koronavirus, ale v blízké době může zaměstnavatel požadovat i zveřejnění dalších informací o zaměstnanci, např. požadavek na krevní testy, rozbory krve, požadavky na rozbory moči, požadavek na znalost a vědomí o onkologických nemocech zaměstnanců atd. Podle názoru právníka je česká vláda podezřelá, že se podílí na páchání organizované trestné činnosti, konkrétně organizované skupiny, která vydírá v podnicích občany k tomu, aby postupovali své zdravotní informace zaměstnavatelům, a to nikoliv svobodně a dobrovolně, ale na základě útisku a dokonce vyhrožování. A tím se dostáváme ke druhému problému, a tím je nakládání s testy po jejich použití. Každý odebraný vzorek obsahuje buněčnou DNA svázanou v dokumentaci s každou fyzickou osobou. Zaměstnanec může po zaměstnavateli požadovat předložení dokladu o způsobilosti s nakládáním a uchováváním genetického, biologického a rovněž biohazard materiálu, neboť provedením výtěru dochází k odebrání vaší buněčné DNA, která může být nakažlivá.

A právě DNA vás plně identifikuje jako osobu na biologické úrovni a jedná se o váš soukromý osobní údaj evropského zákona GDPR, konkrétně jde o článek 34 GDPR. Jako občan členské země EU můžete zamítnout a odepřít organizaci sběr osobních dat v uvedeném rozsahu a výčtu, mezi nimiž podle článku 34 GDPR jsou i genetická data získaná jak z DNA, tak i z RNA. Svému zaměstnavateli tak pouze předáte podepsaný papír, že nesouhlasíte se zpracováním a shromažďováním svých genetických dat podle GDPR. Evropská legislativa v článku 34 GDPR považuje za genetická data jakékoliv výsledky analýz genetických materiálů, a to bez omezení výčtu, tedy včetně antigenních testů. Jinými slovy, každý občan EU, který již podstoupil antigenní testy, má právo kontaktovat odběratele genových vzorků a v souladu s GDPR ho požádat o likvidaci a odstranění svých údajů ze systému a rovněž ověřit, že organizace vůbec má certifikát GDPR a její zaměstnanci na odběrech byli osobami, které měly certifikace GDPR a mohly nakládat s osobními údaji a s lékařskými záznamy, mezi které výsledky testů samozřejmě spadají.

Stejně tak si můžete vyžádat od organizace předložení certifikátu o konformitě s GDPR a požádat o informace, co se stalo s vašimi vzorky, zda-li nebyly bez vašeho vědomí postoupeny třetímu subjektu, zda-li se k datům nedostala neoprávněná osoba atd. Pokud jste testování ještě nepodstoupili, můžete využít článek 34 GDPR a odmítnout poskytnout organizaci vaši genetickou informaci. Subjekt se musí následně vyjádřit, na jakém základě genetický vzorek od vás potřebuje, a jak s ním bude po odběru nakládat, jak bude evidován, skladován, chráněn a jak bude zlikvidován a vymazán, pokud o výmaz požádáte. A nejde jen o článek 34 GDPR, nýbrž i o článek 35, který za předmět ochrany považuje veškerá zdravotní data člověka. Náš právník považuje za alarmující, že by nezletilé děti si před zraky učitelů měly dělat samotesty a učitelé by se potom dozvěděli o zdravotním stavu dětí, přičemž nikdo z učitelů není oprávněn s těmito daty nakládat a mít k nim přístup. To může udělat jen škola, která určí pověřenou osobu výkonem GDPR a nikdo jiný se nesmí k datům a výsledkům testů dětí dostat, což je prakticky vyloučené zaručit, když děti se budou testovat společně, veřejně, hromadně, kdesi v jídelnách.

Klinická studie vakcinace proti covidu-19 probíhá formou biologického pokusu na široké populace

To samé platí pro organizace, kde se okamžitě všichni zaměstnanci dozví, který z kolegů byl otestován pozitivně a jeho zdravotní stav se tak okamžitě stane veřejným, v rozporu s článkem 35 GDPR. Tímto plošným testováním se otevře široký prostor pro žaloby na podniky a stát za porušení mlčenlivosti o zdravotním stavu, za porušení GDPR a především za trestné činy extorze, tedy vydírání v organizované skupině. Nikdo nemá právo znát váš zdravotní stav bez vašeho svobodného souhlasu. Svobodný souhlas nelze vynucovat sankcemi pokut, ani vydírat hrozbou ztráty zaměstnání a zamezením přístupu na pracoviště a ke zdroji obživy.

Kompulzivní očkování znamená “vynucené” očkování, resp. Očkování “pod nátlakem”. Rozdíl mezi kompulzivním a mandatorním očkováním je velice drobný, ale z právního hlediska dramaticky odlišný. Mandatorní očkování je povinné a je dáno zákonem, odmítnutím očkování se člověk dopouští porušení zákona. Kompulzivní očkování je naproti tomu dobrovolné, ovšem ne tak úplně, jde o dobrovolnost “na sílu”. Kompulzivní očkování znamená, že dobrovolně se může rozhodnout očkování nepodstoupit, ale na základě nesplnění kompulze (vynucení, nátlaku) ze strany toho, kdo po vás očkování požaduje, může přijít opatření proti vám. Takovým opatřením může být např. ukončení pracovního vztahu, odmítnutí poskytnutí služby, odmítnutí povolení vstupu, odmítnutí pokračování ve spolupráci, zamezení pohybu v areálu, omezení nebo přerušení rozsahu služeb. Kompulzivní očkování není povinným očkováním, takže v případě, že státnímu zaměstnanci vakcína způsobí zdravotní poškození trvalého charakteru, nedostane od státu naprosto žádné odškodnění běžnou cestou, která je vyhrazena pro povinná očkování. Podle zákona č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, totiž zákon jasně stanovuje, že náhradu může žádat pouze taková osoba, která podstoupila povinné očkování stanovené zákonem, případně více zákony. Do konce roku 2023 nepůjde nikoho žalovat, dokud nebude k dispozici závěrečná klinická studie. A tímto se dostáváme k tomu nejhoršímu, tedy že vakcinace proti covidu-19 nemá hotové zkoušky bezpečnosti a účinnosti, při jakémkoliv nucení účastnit se toho klinického experimentu či při zamlčení skutečnosti, že se jedná o klinický experiment ( biologický pokus ), se jedná o zločin proti lidskosti – porušení mezinárodní smlouvy o zákazu biologických pokusů.

Dokud nebude na stole finální klinická studie koncem roku 2023, nebude možné uplatňovat nároky na odškodnění ze strany poškozených osob, podle právníka je to vyloučené, protože strana odpůrce, tedy členský stát EU, proti kterému bude žaloba vedena (pozn. proti farmaceutickým společnostem nelze podávat žaloby v případě této vakcíny v EU kvůli generální indemnitě), bude prostě argumentovat, že postižení nemá souvislost a součinnost s vakcínou, protože pro takové tvrzení žaloby neexistuje dosud studie. Ta totiž podle tabulky v dokumentu má být evropské lékové agentuře doručena do konce roku 2023. Do té doby nepůjde nikoho o nic žalovat, resp. půjde, ale nikam se to do konce roku 2023 neposune.