Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co říkal Havel Gorbačovovi

„Nechystáme se vracet kapitalismus a továrny zpět majitelům.“ Co říkal Havel Gorbačovovi

169 Speciál Příběh svobody

Témata: , ,

Václav Havel a jeho tým se letěli představit do Kremlu koncem února 1990, pouhé dva dny po návratu z triumfální návštěvy USA. První schůzka Michaila Gorbačova s Havlem byla poznamenaná rozpaky, ve srovnání s protokoly ze schůzek Gorbačov–Jakeš je tu patrná větší formálnost a oťukávání dvou cizích světů. Je třeba mít na paměti, že Havel byl tehdy fakticky stále ještě hlavou okupovaného státu. Na území republiky bylo 75 tisíc sovětských vojáků a 40 tisíc jejich příbuzných. I tento zápis ze schůzky je zveřejněný poprvé a pochází z archivu v Británii žijícího disidenta Vladimíra Bukovského. Z ruštiny jej přeložil Libor Dvořák.

Gorbačov (vítá svého hosta v moskevském Kremlu a blahopřeje mu k nástupu do funkce hlavy státu): Jak dlouho jste v prezidentském úřadu? Už uplynulo sto dní?

Havel: Ze všeho nejdřív bych vám rád věnoval malý dárek. Je to indiánská dýmka míru, kterou jsem si právě přivezl z pracovní cesty do USA. Řekl bych, že do začátku našich nových vztahů je to případný symbol. A prezidentem jsem zatím 60 dnů. (Původně bylo v plánu, že oba státníci spolu dýmku vykouří, avšak Gorbačov podle Havlova pozdějšího líčení suše upozornil, že v Kremlu je zákaz kouření; protokol o tom mlčí – pozn. red.)

 

Gorbačov: Takže vám zbývá ještě 40 dní do okamžiku, kdy by po vás mohli požadovat první počet z vaší dosavadní práce.

Havel: Už jsem stihl pocítit obrovské břímě odpovědnosti, i když si na druhé straně myslím, že takový Michail Gorbačov to má ještě mnohem těžší – už proto, že Sovětský svaz je podstatně větší než Československo.

Gorbačov: Máte pravdu, naše země je skutečně trošku větší. Jenže každý stát je zkrátka stát a nejde jen o jeho geografické rozměry, ale také o povahu problémů, které dostávají jeho vedoucí představitelé do vínku. Takový buldozer, který by dokázal okamžitě prohrnout závaly nahromaděných potíží, ještě nikdo nevynalezl.

Havel: Je velice důležité, abychom za během dějin nezůstávali ani o krok pozadu, ba lepší je umět předvídat a ocitnout se alespoň krůček před svou dobou.

Gorbačov: Historie je ovšem dáma, kterou neošálíte – ta nakonec všechno a všechny ohodnotí vskutku po zásluze.

Havel: Popravdě řečeno ještě dva týdny předtím, než jsem byl zvolen, jsem o něčem takovém neměl tušení a nijak jsem po tom nebažil.

Gorbačov: O úřadu hlavy státu zřejmě sní jen velmi ambiciózní lidé. Mě samotného by taky bývalo nikdy nenapadlo, že jednou budu pracovat tady v Kremlu. Když v březnu 1985 zemřel Konstantin Černěnko – dozvěděli jsme se to večer zhruba kolem osmé –, okamžitě jsem svolal zasedání politbyra, protože v takové zemi, jako je naše, nesmíte bezvládí připustit ani na okamžik. Někdo ze soudruhů tehdy řekl: Ať všechny záležitosti převezme do svých rukou Michail Sergejevič. Já řekl, že takhle hned nejsem na něco podobného připraven, a ostatní soudruzi zřejmě taky ne. Proto jsem navrhl, aby se nazítří sešlo plénum ÚV, abychom tam vzniklou situaci zodpovědně probrali a našli vhodné řešení.

Havel: Je víc než potěšitelné, že za generálního tajemníka ÚV KSSS vybrali právě vás.

Gorbačov: Jaká to byla volba, se definitivně ukáže až po desetiletích, zatím řešíme jen to základní a nejdůležitější.

Havel: Kdyby to tenkrát dopadlo jinak, myslím si, že tu svobodu, kterou máme dnes, bychom nezískali.

Gorbačov: Naše země a společnost byly už dávno těhotné perestrojkou. Nazrály nevyhnutelné přeměny. Je pravda, že v roce 1985 jsme si hloubku změn, které měly nastat, ještě neuměli představit, i když už tenkrát jsme snovali dalekosáhlé plány. Upřímně řečeno ale život ukázal, že tehdy jsme svou vlastní zemi do podrobností jednoduše neznali. Během nějakých dvou tří let se naše představy o minulosti i současnosti země významně prohloubily. Pak už jsme bez rozpaků začali mluvit o potřebě opravdu revolučních změn. To není metafora, ani hra s líbivými slovy. Naším cílem se stala mírumilovná revoluce.

Havel: Řekl bych, že to odpovídá zájmům všech, celého světa. Rád bych vás teď stručně informoval o procesech v Československu, o nichž se také mluví jako o revoluci. Považuji tuhle věc za o to důležitější, že podle našeho názoru sovětské velvyslanectví v Praze, se kterým jinak máme celkem dobré vztahy, neposkytuje dost objektivní informace o aktuální situaci v Československu. A obávám se, že o tom, co se děje v Sovětském svazu, toho možná vím o dost víc, než vy o současném dění u nás, Michaile Sergejeviči.

Gorbačov: Informací máme poměrně dost, ale bude pro mě samozřejmě velice zajímavé dovědět se něco o záměrech nového československého vedení přímo od vás, pane prezidente.

Havel: Československo se od Sovětského svazu liší už tím, že zdaleka nemáme tolik ostrých a opravdu četných národnostních třenic jako vy. Naše revoluce bývá často označovaná jako mírumilovná, a dokonce sametová; rozhodně nejde o žádnou kontrarevoluci, jak je kdekdo ochoten tvrdit. Určitě není správné tvrdit, že Havel se snaží vrátit zemi do kapitalismu, pronásleduje komunisty – nic takového se neděje. My se jen vracíme k normálnímu demokratickému pluralismu a rozhodně se nechystáme vracet fabriky jejich bývalým majitelům. (…) Pokud se v sovětském tisku objeví tvrzení, že Havel už likviduje socialismus, není to pravda. Pravda je, že hodláme odstranit slovo „socialistická“ z názvu naší republiky. Jde o to, že samotný pojem „socialismus“ se u nás stal symbolem nepořádku a nezodpovědnosti, a v kontextu naší současné reality to slovo ztratilo svůj původní význam.

Možná tomuto slovu dokážou v budoucnu dát adekvátní smysl sociální demokraté, to bych byl jen rád. Koneckonců ale přece nejde o slova, jde o to, abychom zlepšili reálný život lidí. Taková je touha a vůle našich národů. A ještě jednou opakuji, že toho musíme dosáhnout v atmosféře snášenlivosti a občanského smíru.

Přejeme si také skutečné přátelství se Sovětským svazem, protože až doteď to žádné přátelství nebylo. Opravdové přátelství je myslitelné jen mezi dvěma rovnoprávnými partnery, a těmi naše země nebyly, mezi těmi fungovala jen hra na přátelství. Jsme samosebou malý stát, ale nevidíme důvod, proč bychom se nemohli přátelit se zemí tak velkou, jako je Sovětský svaz. Chtěl bych vám navrhnout, pane prezidente, že bychom co nejdřív mohli podepsat Deklaraci o obnově sovětsko-československých vztahů, které se budou rozvíjet na základě rovnoprávnosti a stoprocentního vzájemného respektu státní suverenity. Jedině v takovém případě se může rozvíjet dobrovolná a vzájemně výhodná spolupráce obou zemí. Prosím vás, abyste se seznámil s tímto mým projektem a vyjádřil se k němu (podává mu desky s dokumentem – jde o návrh společné deklarace, jejíž krátký text Havlův tým sepsal v letadle do Moskvy; byla to lest, úspěšný pokus, jak se vyzout z pouhého prodloužení platné smlouvy o přátelství – pozn. red.).

Celý text protokolu přináší speciál Příběh svobody, který vychází 22. října. Objednejte si jej zde.

Zvláštní vydání o 136 stranách nazvané Příběh svobody obsahuje mimo jiné unikátní, dosud nepublikované protokoly z jednání také Gorbačov–Jakeš (duben 1989) a odkrývá pozadí 17. listopadu.

Daniel Kaiser, autor rozsáhlého životopisu Václava Havla, zachycuje první Havlovy dny ve funkci prezidenta, a v úvodním textu o událostech podzimu 1989 popisuje role klíčových aktérů té doby.

Evropský kontext domácích událostí zachycuje Martin Weiss. Jiří Peňás připravil rozhovor s historikem Jiřím Sukem, autorem knihy Labyrintem revoluce, nejvýznamnější práce o listopadu 1989.

Speciál přináší i pět scénářů vývoje české společnosti v příštích třiceti letech od Ondřeje Šmigola.

Reflexi raných 90. let nabízí Ondřej Štindl.

Zevrubnou analýzou Mezi slovem a činem / Čeští disidenti ve víru politiky přispěl poslanec Evropského parlamentu, exministr Alexandr Vondra.

Unikátní fotografie z Československa a zemí sovětského bloku v 70. a 80. letech vybral ze svého archivu fotograf Vladimír Birgus.

S těmito snímky koresponduje zamyšlení Petra Holuba Normální člověk za normalizace.