Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ze zákulisí Mnichova 1938

30. 9. 2016

Ze zákulisí Mnichova 1938

Ing. Josef Mikš

 

O Mnichovských událostech již bylo napsáno mnoho pojednání , knih, vojensko politických rozborů a zpracována i řada filmových záznamů. Zdálo by se tedy, že se již nic nového nemůže objevit. Dosud však v těchto pramenech nebyla osvětlena episoda , která možná ovlivnila rozhodování prezidenta Beneše v mnichovské krizi a která byla dlouhá léta utajena.

Na jaře 1938, kdy se naše vztahy s hitlerovským Německem, podporujícím německou menšinu vedenou Henleinem v jejich požadavcích, se prudce zhoršily. Československá vláda dala jasně najevo, že neustoupí nátlaku henleinovců ani Hitlera. který žádal připojení českých pohraničních území obývaných našimi Němci k říši. Celé to ze strany Německa provázela nenávistná tisková a rozhlasová kampaň, vytvářející válečnou psychózu. Na české straně však budila odpor a posilovala rozhodnutí v případě německého útoku se bránit.

A právě v této rozjitřené době vzkázal německý vyslanec v Praze Eisenlohr známým českým spisovatelům Karlu Čapkovi a Ferdinandu Peroutkovi, o kterých bylo známo, že mají přátelské styky s Hradem, že by chtěl sdělit prezidentu Benešovi různé věci, ale oficielní cestou to nejde, protože by jej prezident musel striktně odmítnout. Přesto považuje za nutné, aby tyto skutečnosti prezidentovi sdělil. Byl by proto vděčen, kdyby se s ním setkali a pak prezidentovi jeho názory tlumočili .O tomto vzkazu pak Čapek s Peroutkou prezidenta informovali a ten souhlasil.

V době od března 1938 do květnové mobilizace naší armády pak došlo k několika schůzkám, při kterých byla prodiskutována řada otázek, týkajících se česko-německých vztahů i současné situace. Podle hodnocení Peroutky byl Einsenlohr zkušený diplomat, oproti jiným Němcům kultivovaného jednání, ale jako vyslanec nemilosrdně prosazoval Hitlerovu nacistickou politiku. Nikdy nic neříkal otevřeně, jen naznačoval. O každém rozhovoru byl prezident ústně i písemně informován.

Jak tvrdí Peroutka, při jednom z posledních referátů viděl u prezidenta v očích strach. Bylo to tehdy, když mu přečetl doslovný zápis Eisenlohrova vyjádření, který řekl:

Vybudovali jste si svá opevnění na hranicích. To znamená, že máte za těmito opevněními, v jejich zádech tři a půl milionu Němců, kteří s vámi nejdou. Dojde-li k válce, vaší Němci se vzbouří. Poněvadž povedete válku, nebudete moci udělat nic jiného, než potlačit toto povstání a sice tak krvavě jak bude nutno. Kdyby jste k tomu nebyli odhodláni, nemohli by jste vůbec vést válku.

Nyní si představte, že německé vojsko, které už půl roku slyší, jak své Němce utlačujete, pronikne vašimi opevněními a dostane se do německého území, kde byla právě potlačena vzpoura, tak jak ji každý, válku vedoucí stát musí potlačit. Co uvidí? Mrtvoly na ulicích, oběšené povstalce na stromech, řady postřílených, kteří byli postaveni ke zdi. Jak myslíte, že by na to naše vojsko reagovalo ? Žádné velení by je neudrželo v touze splatit stejné stejným. Vaši spojenci, kdyby zvítězili a kdyby se časem dostali do vašich zemí by nemohli udělat nic jiného, než vás pomstít !“

 

Dále o tomto problému nehovořili, ale dá se předpokládat, že se prezident nad tímto sdělením určitě zamyslel. Pak přišel Mnichov, okupace v březnu 1939. Čapek zemřel, Peroutka byl vězněn nacisty až do konce války v koncentračním táboře. V osvobozené vlasti se pak znovu zapojil do politického života. Po únoru 1948 odešel na západ a dlouhá leta pracoval ve Svobodné Evropě a Radě Svobodného Československa. V té době se poprvé o shora uvedené epizodě zmínil. Prezident Beneš se však nikdy k této věci nevyjádřil, ani ji nekomentoval ve svých pamětech.

V některých materiálech o Mnichovu bylo dokonce uvedeno, že to byl sám Beneš, který pověřil Čapka a Peroutku, aby navázali spojení s Eisenlohrem a sondovali jeho názory na vývoj vztahů mezi Němci a Čechy a probíhající krizi. To je však výmysl, který vyvrací Peroutka popisem průběhu celé akce /viz Peroutka : Deníky – Dopisy – Vzpomínky –Praha 1995 /

Dodnes však není jasno, zda Eisenlohr jednal z vlastní iniciativy, aby prezidenta Beneše varoval, protože znal názory nacistického vedení, že Československo musí být zničeno, nebo dostal pokyn, aby tímto způsobem Beneše zastrašil.

Konečně sám Eisenlohr nebyl zřejmě u nacistů příliš oblíben, neboť Hitler v rozmluvě o možných příčinách k vojenskému napadení Československa uvedl , že jednou z takových /organizovaných / příčin by mohlo být zavraždění německého vyslance v Praze. Jak ukazuje fingované přepadení německého vysílače v Gliwicích, které posloužilo Hitlerovi jako záminka k zahájení války 1.září 1939 proti Polsku, zřejmě by neváhal použít tento způsob ani v případě přepadení Československa. K tomu však již nedošlo, protože Mnichovskou dohodou získal vše bez boje.

.

O tom, že válka těžce postihne Československo, Beneš ovšem nepochyboval a obdobně museli uvažovat i vysocí velitelé. Generálu Silvestru Bláhovi, náčelníkovi své vojenské kanceláře, o tom prezident 26.září řekl:„Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bít všichni, uniformovaní i neuniformovaní, muži, ženy. I když velcí spojenci půjdou s námi, nebude to ani tak rychlé, ani hned na počátku tak rozhodné, abychom německému vpádu do republiky mohli zabránit. Ale budeme se bránit do posledního dechu a musíme jít až do konce, děj se co děj. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Ale ať to víte i vy, i hlavní velitel a předseda vlády: Budu ustupovat s vojskem jen po jistou dobu. Až se budeme muset zastavit, území už dál neopouštět a bít se s nepřítelem až k smrti, tož já jako prezident republiky nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle a pak padnu s nimi. Bude to patrně nutností i vojenskou i politickou a bude třeba včas se na to připravit. Naši musí dále zůstat se Spojenci až do konce války: tím republika bude zachována.!“ Toto rozhodné vyjádření o nějakém zastrašení rozhodně nesvědčí.

Zda prezidenta Beneše vyjádření Eisenlohra ovlivnilo při úvaze o přijetí rozhodnutí nebojovat a podřídit se mnichovskému diktátu velmoci nevíme. Je ale možno předpokládat, že je později bral v úvahu zejména za situace, kdy mu bylo ze strany západních spojenců nekompromisně sděleno, že západ pro československé problémy a zájmy do války nepůjde a přijetí sovětské pomoci by nahrálo Hitlerovi aby vojenský zásah vydával za protibolševické tažení , ke kterému by se snad připojily i západní státy. Vždyť goebbelsovská propaganda vytrvale označovala Československo za mateřskou letadlovou loď bolševismu ,kde se budují pro Rudou armádu základny a síť letišť, aby pak mohla vtrhnout do západní Evropy.

Proto po oznámení výsledků jednání velmocí v Mnichově se intenzivně radil s vojenskými představiteli než dospěl ke konečnému rozhodnutí , které se mnohým nelíbilo a nelíbí se některým dodnes..

.A tak se sešli dne 30. září dopoledne na Pražském hradě čsl. vláda, prezident, zástupci politických stran a vojenští představitelé, aby jednali o mnichovské dohodě. Všemi přítomnými byla označena za diktát, jenž nemá v dějinách obdoby. Pak vystoupil prezident a řekl:/ citát příslušné pasáže z Benešových Mnichovských dnů/

Reprezentanti československé armády, stojíce tu přede mnou v krásném sále hradním, jenž býval Masarykovou knihovnou, jeden po druhém se pohnutě, někdy rozčíleně ujali slova. Dokazovali mi jednomyslně a v různých formách toto:

´Ať velmoci usnesou a dohodnou cokoli, mobilizovaná a na hranicích a v pevnostech rozložená armáda by nesnesla, abychom nyní nátlaku jejich povolili a učinili nějaké územní koncese Hitlerovi. Musíme do války, ať důsledky jsou jakékoliv. Západní velmoci budou ostatně přinuceny nás následovati. Národ je naprosto jednotný, armáda je pevná a chce do toho jít. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit, armáda má svou povinnost bránit území republiky, chce jít a půjde do boje.´

Byl to rozhovor velmi pohnutý. Viděl jsem slzy v očích některých generálů… Zaváhal jsem. Nakonec po nové úvaze jsem rozhodně a pevně odpověděl takto: ´Je dobře, že jste přišli, a je správné, že jste mluvili tak, jak má mluvit československý voják… Ale já jsem v jiné situaci nežli vy. Já nejsem jen vrchním velitelem armády, jsem také prezidentem a politickým exponentem národa jako celku. Já nemohu brát v úvahu jen to, co cítí lid a armáda. Já musím vidět celou naši situaci vnitřní i mezinárodní, všechny složky toho, oč nyní jde, a všechny důsledky, které by naše eventuální kroky měly za následek.

Především se mýlíte, že by se Anglie a Francie k nám připojily, půjdeme do války sami. Dle mých zpráv a dle toho, co sám vidím ve Francii a v Anglii, dnes obě tyto země do války kvůli českým Němcům nepůjdou a vůči nám budou postupovat jako vůči viníkům války, půjdeme-li do ní sami. Řekly mi to opětovně ústně i písemně, úředně a ultimativně už dne 21. září, a vše, co od té doby podnikly, toto jejich rozhodnutí jen zesílilo. Nedělám si o tom žádných iluzí

. Je faktem, že nás ve věci našich smíšených krajů definitivně opustily už před zářijovou krizí a že Francie své smlouvy nyní už nesplní. Vidíte přece, že i Polsko nám nyní poslalo své ultimátum. Bylo by ode mne lehkomyslné, kdybych chtěl vésti národ na jatka v této chvíli v izolované válce … Nechtějí nyní bojovat společně s námi a za lepších okolností, budou muset bojovat těžce a za nás, až my nebudeme moci. Dostanou všichni těžkou odplatu.“ .

Dodnes se vedou diskuse, v nichž někteří tvrdošíjně setrvají na stanovisku,že jsme měli bojovat, avšak zdá se, že většina i z těch, kteří byli dříve stejného názoru, po otevření archivů a prostudování všech materiálů uznávají, že názor prezidenta , který schválila vláda, byl správný a další léta mu dala za pravdu.

Již za rok po napadení Polska vyhlásily Francie a Anglie Německu válku, ale kromě malých pohraničních přestřelek na západní hranici Německa a shazování letáků z letadel nad německým územím neudělaly nic. Nechaly Poláky doslova vykrvácet a doufaly, že Hitler splní svůj proklamovaný záměr získat východní prostory a pokusí se zničit sovětské Rusko. Předpokládaly že v této válce se obě velmoci oslabí tak , že pak západ bude moci diktovat své podmínky.

Přes půl roku vedly tzv. „divnou válku“ a potom nacistická válečná mašinérie bleskovým tažením porazila Francii a pak se chystala na Velkou Británíi. Předtím chtěl ale Hitler zničit Sovětský svaz a to byl začátek konce jeho i proklamované tisícileté germánské říše.

Předpověď prezidenta Beneše se beze zbytku naplnila

 

Ze zákulisí Mnichova 1938 - České národní listy

www.ceskenarodnilisty.cz