Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sedmidenní válka na Těšínsku r.1919.

3. 11. 2015

Převoz československých vojáků padlých během bojů o Těšínsko do Orlové v roce 1922.

Převoz československých vojáků padlých během bojů o Těšínsko do Orlové v roce 1922. Autor: Archiv

 

Karvinsko - Ke smutnému výročí v polsko-českých vztazích patří devadesát let stará událost z počátku roku 1919. Na území dnešního Karvinska a části Ostravska vypukl 23. ledna ozbrojený konflikt, zapsaný do historie jako Sedmidenní válka o Těšínsko.

 

 

Po rozpadu habsburské monarchie a vzniku nových nástupnických států Československa, Rakouska, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie) a Maďarska, vyvolávaly nové státní hranice menší či větší rozbroje. Navíc část z monarchie získalo i Rumunsko, Itálie a Polsko. Například Maďarsko si dělalo nároky na celé Slovensko a nemalý kus Rumunska.

Nedořešené hraniční problémy zůstaly i mezi Československem a Polskem. Oba státy totiž považovaly Těšínsko za své. Důvodů bylo několik. Jednalo se o strategicky velmi významnou lokalitu, bohatou na černé uhlí, přes kterou vedla důležitá železniční trať mezi Bohumínem a Košicemi. Neblahou roli měla i nevídaná vlna národnostních vášní, která vzplála po zániku Rakousko-Uherska. Výsledkem oboustranné nevraživosti bylo, že Polská Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego požadovala v prohlášení z 30. října 1918 připojení celého Těšínska k Polsku.

Na druhé straně Zemský národní výbor pro Slezsko vydal provolání, ve kterém uvádí převzetí vlády nad celým Slezskem. Snaha o uklidnění situace vedla k uzavření prozatímní dohody mezi oběma orgány, podle které velká většina Těšínska připadla Polsku.

Pro československou vládu takovéto řešení z dlouhodobého pohledu bylo nepřijatelné. Naopak polská státní administrativa byla spokojená.

Československo si muselo Ostravu, Bohumín, Karvinou i Těšín vybojovat, když území v rozporu s Dohodou mocností zabrala polská armáda

Vyhrocení konfliktu nenechalo na sebe dlouho čekat. Československé jednotky zaútočily na Polskem obsazenou část Těšínska, aby ve sporném území zabránily konání voleb do polského Sejmu. Dne 23. ledna 1919 předal podplukovník Josef Šnejdárek polským zástupcům v Těšíně ultimátum k vyklizení Těšínska. Časový limit se stanovil na pouhé dvě hodiny. Po jeho vypršení zahájilo československé vojsko útok. Vypukla Sedmidenní válka o Těšínsko.

Čeští vojáci dokázali vybojovat zpátky Ostravu, Bohumín, Karvinou i Těšín. Poláky zatlačili až k městu Skočov, dnes polský Skoczów, kde byl další postup ukončen na nátlak mocností. Lednová vojenská srážka tak neměla vítěze, zůstali jenom poražení. Sedmidenní válka se stala jednou z příčin dlouhodobého zhoršování vzájemných vztahů mezi Polskem a Československem.

Bilance materiálních a lidských ztrát po sedm dní trvajících bojů byla velice smutná. Například Lubomír Kubík v knize Těšínský konflikt uvádí, že na české straně si konflikt vyžádal 53 mrtvých, 187 raněných a 7 pohřešovaných mužů. Na polské 92 mrtvých, zranění a omrzliny utrpělo 855 lidí. V každém případě daň za pokus o získání části Těšínska byla vysoká, přitom spor nadále zůstal a měl své další pokračování.

K částečné dohodě došlo 3. února 1919 v Paříži. Československý i polský delegát podepsali smlouvu o nové demarkační čáře probíhající přibližně podél Košicko-bohumínské dráhy a nad celým územím byla zavedena mezinárodní kontrola.

Definitivní závěr měl udělat připravovaný plebiscit. Obě nesvářené strany si, ale postupem času začaly uvědomovat, že takové řešení je mimořádně rizikové s nepředvídatelnými následky. Proto dalším krokem k urovnání neshod se stala Spojenecká konference v belgickém lázeňském městě Spa 28. července 1920 za účasti zástupců USA, Francie, Británie, Itálie a Japonska. Ta rozhodla o rozdělení Těšínska a vytyčila definitivní hranice.

Přesto rozpory o Těšínsko zdaleka neskončily a probíhaly s různou intenzitou až do roku 1958. Útoky byly vedeny především ze strany Poláků, kteří si území při nejrůznějších příležitostech nárokují dodnes.

Mezi útoky patří například poškození památníků obětem sedmidenní války v Orlové. Tělesné ostatky dvaadvaceti legionářů a vojínů původně pochovaných v nynějším polském Těšíně a Pruchně byly převezeny do Orlové již počátkem roku 1922. Památník byl slavnostně odhalen 30. září 1928 na hřbitově v Orlové. Původně měl sousoší se slezskou orlicí, které zhotovil z bohaneckého pískovce sochař Ferdinand Malina z Orlové a architektonickou část pomníku provedl stavitel, architekt a bývalý italský legionář Čeněk Volný z Doubravy. V době polského záboru od října 1938 do srpna 1939 byl pomník Poláky poničen, zejména bylo zničeno sousoší s orlicí. Zničené sousoší se po skončení druhé světové války již nepodařilo obnovit.

Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytýčení státních hranic byla podepsaná ve Varšavě 3. června 1958. Platnosti nabyla 14. února 1959.

Co říká o Sedmidenní válce o Slezsko encyklopedie...

Po zániku Rakouska-Uherska vznikl mezi nově vzniklým Československem a Polskem spor o území Těšínska. Sedmidenní válka o Slezsko trvala od 23. do 30 ledna 1919. Československé jednotky zaútočily na Polskem obsazenou část Těšínska, aby ve sporném území zabránily konání voleb do polského Sejmu. České vojsko vedl Josef Šnejdárek, ustupující Poláky Franciszek Latinik. Český útok byl zastaven na nátlak Dohody. Ve válce padlo 44 vojáků a 121 bylo zraněno. Památníky stojí v Orlové a Stonavě. Výsledkem války bylo stanovení nové demarkační čáry, která rozšířila území kontrolované Československem. Velvyslanecká konference ve Spa pak 28. července 1920 rozhodla o rozdělení sporného území mezi oba státy. V roce 1938 však Polsko východní část české části Těšínska vojensky obsadilo a anektovalo. Po druhé světové válce se hranice vrátily do stavu před polským obsazením. Spor byl ukončen uzavřením smlouvy o hranicích v roce 1958. Zdroj: Wikipedie, bb

Časová linie konfliktu:

23. ledna 1919 ve 13 hodin české vojsko zahájilo útok na Těšínsko, začala Sedmidenní válka.
30. ledna 1919 byly boje ukončeny.
31. ledna podplukovník Josef Šnejdárek, z pověření československé vlády uzavřel příměří s velitelem polské armády, plukovníkem F. K. Latinikem.
3. února 1919 byla v Paříži podepsaná smlouva o nové demarkační linií mezi Československem a Polskem.
12. února 1919 zahájila v Těšíně činnost spojenecká kontrolní komise, která měla za úkol dohlížet na dodržování podepsané smlouvy o demarkační linii.
26. února 1919 se československá vojska stáhla na novou demarkační linii, v souladu s jednáním v Paříži.
10. července 1920 česká i polská strana souhlasila, že o příslušnosti sporného těšínského území nerozhodne plebiscit, ale arbitrážní rozhodnutí hlavních vítězů 1. světové války USA, Francie, Británie, Itálie a Japonska.
28. července 1920 konference velvyslanců vydala rozhodnutí o československo-polských hranicích se závěrem rozdělit Těšínsko na polskou a českou část. Československé požadavky týkající se uhelného revíru a Košicko-bohumínské dráhy byly v podstatě respektovány.
1. října 1938 Československá vláda přistoupila na polské ultimátum a vyslovila souhlas s odstoupením části Těšínska o rozloze 869 kilometrů čtverečních.
13. června 1958 byla ve Varšavě podepsaná Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytýčení státních hranic.
14. února 1959 Smlouva nabyla platnost a udělala tečku v územních sporech o Těšínsko.

 

Autor: Josef Pintér

 

 

Uplynulo 90 let od Sedmidenní války o Slezsko, kdy si ...

karvinsky.denik.cz