Obsazování Těšínska započalo ve čtvrtek, v odpoledních hodinách 23. ledna 1919.
31. 10. 2016
Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav Spor ...
https://is.muni.cz
Sedmidenní válka .
Vojenská akce na Těšínsku byla zahájena ve čtvrtek 23. ledna 1919 v odpoledních hodinách.
Následující den bylo o událostech informováno Národní shromáždění a tisk. Národnímu
shromáždění přednesl prohlášení zastupující ministerský předseda Antonín Švehla. V Národních
listech byl otištěn rozkaz ministra národní obrany Václava Klofáče adresovaný dohodovým
důstojníkům:
„Pánové! Vojenská podpora slezské administrace, zejména Těšínska, stala se nezbytností.
V kraji šíří se v povážlivé míře nepořádky, vnášejí se nepořádky z ciziny a hrozí zničení dolů
uhelných.
Běží v prvé řadě o Karvínsko a jeho doly, pak o zabezpečení dráhy z Bohumína na Slovensko.
Svěřuji Vám vyplnění tohoto úkolu. Vaše autorita jako dohodových důstojníků přispěje ku
klidnému provedení akce, kterou si všechny vrstvy a všechny tři národnosti přejí.
Akce má míti ráz administrační. Doufám, že k užití zbraně ani nepřijde. V každém případě
zbraně smí býti užito jen v nejkrajnějším případě.
Doporučuje se dále, aby vojsko vůči polskému obyvatelstvu chovalo se co nejšetrněji.“ [23]^)
Vojenským velením celé akce byl pověřen podplukovník francouzské cizinecké legie českého
původu Josef Šnejdárek. Doprovázeli ho francouzský podplukovník Gillian, major britské armády
Grossfield, major italské armády Noseda a Čechoameričan, kapitán americké armády E. V. Voska.
Vojenské oddíly určené k obsazení Těšínska byly shromážděny v Moravské Ostravě v průběhu 22. a
23. ledna ráno. Dne 23. ledna časně ráno proběhla internace řady polských předáků nejspíše
podle už předem připraveného seznamu. Pohyb československé armády a zadržení polských občanů
donutila velitele polského vojska v Těšíně gen. Františka Xavera Latinika obsadit demarkační
linii a vyhlásit pohotovost svých jednotek. O úmyslu obsadit vojensky Těšínsko za účelem
zavedení pořádku v administrativě byl gen. F. X. Latinik informován v 10 hodin dopoledne.
Ještě před samotnou okupací sestavil pplk. Šnejdárek samozvanou dohodovou komisi jejímiž členy
se stali pplk. Gillian, plk. Coulson, major Noseda a kpt. Voska.[24]^) Tato komise se
pokusila získat Těšínsko zpět pro Československo bez použití síly pomocí lsti. Ve čtvrtek 23.
ledna v 11 hodin dopoledne navštívila delegace v Těšíně gen. Františka Xavera Latinika,
kterému na základě fiktivního pověření Dohody, předložila dvouhodinové ultimátum, v němž
požadovala odchod polské armády z Těšínska až za řeku Bialu a její nahrazení československou
armádou.
Gen. Latinik však celou lest odhalil a delegaci chtěl zajmout. To se však nepodařilo, neboť
delegace už byla na cestě zpět do Moravské Ostravy.
Obsazování Těšínska započalo ve čtvrtek, v odpoledních hodinách 23. ledna 1919. Vojenské
jednotky postupovaly z Moravské Ostravy směrem k Bohumínu. Samotný Bohumín byl obklíčen již ve
3 hodiny odpoledne. Po vyjednávání českého majora Sýkory s velitelem polských bohumínských
jednotek pplk. Mroczkowskim byl Bohumín a bohumínské nádraží získáno bez boje. Bohumínská
posádka čítající 340 legionářů a 40 důstojníků byla odzbrojena a internována v Moravské
Ostravě. Ještě téhož dne večer byly obsazeny obce Petrovice, železniční nádraží v Doubravě,
Poruba a jáma Žofie a Horní Suchá. Karviná a karvinský uhelný revír byl dobyt po krvavých
bojích až další den v pátek 24. ledna. Přesto už ve středu v šest hodin večer byly získány
uhelné doly Jindřich, Hlubina a Hohenegger[25]^). V noci pak byly získány doly Mezina,
Eleanora, Jindřiška a obsazen Fryštát. Boje na Karvinsku dostávaly ráz partyzánské války.
Polští předáci vyzývali obyvatelstvo, aby se ozbrojilo a za tím účelem byly v Karviné a
Fryštátě rozdávány zbraně. Po získání karvinského nádraží českými vojáky nařídil gen. Latinik
svým jednotkám ustoupit na linii řeky Olše, kde hodlal bránit Těšín.
V sobotu 25. ledna byl u Jablunkova poražen polský oddíl bez českých ztrát a obce Jablunkov,
Hrádek a Bystřice přešly pod českou správu. Bylo zatčeno několik agitátorů a podle výpovědí
zajatců byl vydán polskými veliteli rozkaz, hájit Těšínsko do posledního muže.[26]^)
Třetí a čtvrtý den bojů se situace uklidnila. Obě strany udržovaly svoje pozice, čekaly na
posily, docházelo pouze k místním potyčkám. Polská strana se snažila upevnit svoji obranou
posici před Těšínem. Nakonec však město opustila a během noci z neděle na pondělí zaujala nové
obrané postavení na horním toku řeky Visly. Šnejdárkovo vojsko té noci přepadlo opuštěný
Těšína a město obsadilo bez boje. Následující den 27. ledna byla na rozkaz Ministerstva obrany
zabezpečena košicko – bohumínská dráha.
Československé vojsko prošlo opuštěným Těšínem a postupovalo dále ke Skočovu, kde narazilo na
polskou obranu. Obě fronty stanuly poprvé tváří v tvář proti sobě a připravovaly se na první
těžkou bitvu po pěti dnech bojů. Mezi 28. a 29. lednem došlo k několika střetům a potyčkám
drobných oddílů. Útok na Skočov byl zahájen 29. ledna večer. Během následujícího dne se
československému vojsku podařilo dosáhnout Visly téměř na celé linii. Polské vojsko však ještě
drželo pozici na malém úseku po obou stranách Skočova. K vyvrcholení bitvy mělo dojít v noci
z 30. na 31. ledna. Boje však byly přerušeny diplomatickým zákrokem na důrazný příkaz
z Paříže.
Ministerstvo národní obrany nařídilo gen. Šnejdárkovi navrhnout polské straně příměří. V pátek
31. ledna gen. Latinik příměří přijal. Smír byl dohodnut prozatím na 24 hodin. Následující
den bylo schváleno i polskou vládou. Příměří bylo pak prodlužováno až do 3. února 1919, kdy
došlo k uzavření dalšího příměří, tentokrát na 7 dnů. Výpovědní lhůta činila 48 hodin, po ní
se příměří automaticky prodlužovalo na dalších 7 dnů.
Sedmidenní těšínské boje si vyžádali na 150 mrtvých a asi 1000 raněných z řad vojáků a
civilistů.
Hned po započetí bojů informoval gen. Latinik dohodovou vojenskou misii, jež řešila polsko –
ukrajinský spor ve Východní Haliči. Ta ještě téhož dne vyslala na Těšínsko své důstojníky –
anglického kpt. Rawlingse a amerického poručíka Fostera, kteří polské straně, že Dohoda
vojenský zákrok neschvaluje.
Sedmidenní válka měla diplomatickou dohru v Paříži. Nejvyšší rada pařížské mírové konference,
Rada Deseti, se těšínským problémem zabývala od 29. ledna do 3. února.
Československý vojenský zásah na Těšínsku nevyvolal v Paříži nejlepší dojem. Proto už 28.
ledna zaslal Edvard Beneš z Paříže presidentovi T. G. Masarykovi a ministru národní obrany
Václavu Klofáčovi tento telegram:
„Obsazení Slezska vyvolalo zlý dojem ... Pokládám za naprosto nezbytné zarazit další postup a
čekat na další zprávy od nás. Francie dá nám o tom písemnou nótu, je v té věci proti
nám...“[27]^)
Ve středu 29. ledna přednesla česká a polská strana svoje požadavky. Roman Dmowski
obhajoval polské stanovisko etnografickými důvody. Žádal Radu deseti, aby nařídila vyklizení
Těšínska a odchod československého vojska na linii určenou 5. listopadu předcházejícího roku.
Na obranu českého stanoviska vystoupili Edvard Beneš a Karel Kramář. E. Beneš ve svém dlouhém
projevu zvláště zdůrazňoval hospodářské a ekonomické důvody, upozornil na fakt, že polská
strana nepřetržitě porušovala prozatímní dohodu z 5. listopadu, že kraji hrozilo nebezpečí
bolševizace a na skutečnost, že během polského úřadování klesla tragicky těžba uhlí.[28]^)
Karel Kramář pak přednesl řeč o historických právech Československa na Těšínsko, ve které
žádal připojení celého historického Těšínského knížectví až po řeku Bílu (Biała).[29]^) Také
českou stranou bylo použito důvodu etnografického, v němž se upozorňovalo, že ne všechno
obyvatelstvo, mluvící polským dialektem, se cítilo národně Poláky.
Nejvyšší rada však nic nerozhodla. Celou záležitost předal komisi pro polské záležitosti,
které předsedal francouzský velvyslanec Noulens. Komise jednala 30. a 31. ledna. Opět byly
vyslyšeny obě strany. Dmowski opět zopakoval požadavek na stažení vojska z Těšínska.
S argumentem, že by stažením vojsk utrpěla Masarykova a Kramářova autorita, česká strana
stažení vojsk odmítala a navrhla vlastní řešení. Těšínsko mělo být prozatímně obsazeno
praporem francouzského vojska, dokud spor nebude vyřešen. S takovým řešením však nesouhlasila
polská strana a tak komise navrhla Radě deseti další provisorní řešení. Uhelná pánev a trať
z Bohumína do Těšína měla připadnout Československu. Na těžbu uhlí měla dohlížet
mezispojenecká kontrolní komise. Správa města Těšín a tratě z Těšína na jih včetně Jablunkova
měla být svěřena Polákůn. Dmowski, Wilson, Llyod George, Orlando a Clemenceau s tímto řešením
souhlasili a dohodu podepsali 1. února. Beneš s podpisem váhal až do 3. února, kdy smlouvu
také podepsal (viz Obr. č.3).
Obr.č. 3: Demarkační vojenská linie podle návrhu ze dne 3. února 1919 v Paříží.[30]^)
Smlouva obsahovala ještě body, podle kterých zakazovala konání politických voleb a odvody
nováčků do armády. Místní správa se měla nadále řídit podle ustanovení listopadové úmluvy.
Jakékoliv spory měla řešit speciálně zřízená dohodová kontrolní komise, jejímž sídlem se stane
Těšín. Komise navíc připraví materiál, podle kterého bude celý spor na mírové konferenci
vyřešen.[31]^)
4 Těšínsko na pařížské mírové konferenci
4.1 Mezidohodová kontrolní komise
Mezidohodová kontrolní komise přijela do Těšína, jenž se stal jejím sídlem, dne 12. února
1919. Komise byla tvořena všemi čtyřmi mocnostmi. Prvním předsedou byl ustanoven francouzský
generální konsul B. Grenard doprovázel ho britský plk. C. Coulson, američané Coolidge a
sekretář Dubios a italský pplk. A. Tissi. Pozdějšími předsedy komise se posléze stali anglický
plk. Coulson a po něm italský plk. Tissi.
Obě strany se snažily získat větší vliv na komisi než strana druhá. Obě strany si vytvořily
oficiální vládní zástupce. Českou stranu reprezentoval pplk. Šnejdárek až do svého odjezdu na
Slovensko. Jeho místo převzal advokát z Moravské Ostravy dr. Matouš, jenž byl předtím
Šnejdárkovým poradcem. Zástupcem Ministerstva zahraničních věcí byl vybrán dr. Bačkovský.
Polským vládním zástupcem byl baron Dangiel a gen. F. X. Latinik.
Úkolem komise bylo zabránit novým sporům mezi Čechy a Poláky. Byla zprostředkujícím a
dohlížejícím orgánem bez výkonné vládní moci. Hned po příjezdu na Těšínsko vydala prohlášení,
v němž vybízela k udržení klidu a pořádku.
Polská strana hned další den po příjezdu kontrolní komise do Těšína žádala naplnění a dodržení
pařížské smlouvy. Konkrétně žádala obnovu polských úřadů, stažení československého vojska a
propuštění všech zadržených. Naopak česká strana chtěla udržet své posice co nejdéle.
K českému stanovisku se navíc přidali i Němci a Šlonzaci vedeni Jozefem Koždoněm[32]^), jež se
obávali polského návratu.
Hned 15. února předložil zemský president Šrámek komisi návrh, podle něhož žádal uchování
statutu quo, v případě opačném žádal, aby opuštěné území bylo obsazeno dohodovým vojskem.
Česká strana však nevyhrála. Rozkaz ke stažení vojsk byl vydán 24. února generálem Niesselem,
který přijel na Těšínsko z Varšavy. České straně ostře vytkl zneužití dohodových důstojníku a
okamžitě nařídil stažení vojska na linii dohodnutou v Paříži. Nejpozději do osmé hodiny ranní
následujícího dne měl začít ústup československých vojsk za demarkační linii určenou v Paříži.
Polské vojsko pak mělo započít svůj přesun na svoje území nejdříve po 26. únoru taktéž po osmé
hodině ranní. Dne 25. února byla navíc podepsaná vojenská smlouva, která přesně vymezovala a
určovala demarkační linii. Obě strany si mohly ponechat 4 prapory o maximální síle 3000 mužů.
Na základě informací získané těšínskou kontrolní komisí, začala v březnu jednat Nejvyšší rada
v Paříži. Těšínská komise tenkrát navrhovala tři možné způsoby ukončení sporu:
+ Vytvořit neutrální stát, tak jak to požadovali slezští Němci.
+ Rozdělit území podle etnografické hranice zhruba podle dohody z 5. listopadu.
+ Vytvořit hranici podle vodních toků Visly a Olše.
Dne 14. dubna byl Nejvyšší Radě podán kontrolní komisí další návrh. Byla navržena hranice,
která nechávala Bohumín, Záblatí a Porubu na české straně. Karviná, Albrechtice, Horní Žukov,
Ropice a průmyslový Třinec měl připadnout Polsku. Dále by hranici tvořila hranice bílského
politického okresu. Spojení na Slovensko mělo vyřešit vybudování nové železniční trasy
z Frýdku přes Hnojník do Vendryně, odkud už vedla stávající trať do Košic. Polsko mělo také
obdržet 10 dolů v okolí Karviné.
Z obavy možného rozhraničení, navrhl E. Beneš koncem dubna osobní schůzku I. Paderewskému. Na
základě návrhů československé i polské teritoriální komise, navrhoval kompromisní dohodu
s viselskou hranicí. K dohodě však nedošlo. Také Nejvyšší rada nepřijala předkládaný návrh
těšínské komise a nechala vyřešení problému na vzájemné dohodě obou států. Datum, do kdy
dohoda měla být provedena, stanovila Rada na 25. červenec 1919.
Při setkání ministerského předsedy I. Paderewkého a presidenta Masaryka, 25.
května v Praze, bylo dohodnuto, že spor bude řešit speciálně vytvořená komise, tvořena
zástupci obou států. Místem konání byl zvolen Krakov.
4.2 Českopolská konference v Krakově
Zvolení delegáti obou států se sešli v Krakově 21. července.[33]^) Obě strany
přednesly svoje požadavky: Češi zdůrazňovali historicko – právní argumenty, Pláci obhajovali
opět svoje etnografické požadavky. Novým polským návrhem na vyřešení problému byl plebiscit.
Lidové hlasování se však podle polského návrhu nemělo konat na celém území Těšínska, ale jen
v okrese fryštátském a těšínském. Politický okres frýdecký měl být prohlášen za nesporně český
a politický okres bílský za nesporně polský. Sporné mohly být jen ty obce, kde sčítání lidu
v roce 1910 zaznamenalo více než 20% menšinu. Polská strana navíc zdůraznila, že
Československo, jako jeden člen z dohodových států, musí uznávat Wilsonovu zásadu práva na
sebeurčení.
Toto řešení česká strana zásadně odmítla. Plebiscit nejen popíral historická
práva, kterými česká strana argumentovala, ale také byl pro českou stranu krajně nebezpečný.
Vyřazením bílského politického okresu by česká strana ztratila podporu Šlonzáků a Němců, kteří
žili právě v okrese bílském a byli pro připojení k Československu. Naopak v okresech Fryštát a
Těšín měli silné posice Poláci.
Přestože mluvčí polské delegace poslanec Daszynski uznal, že při určování nových
hranic mezi státy by se měly brát na vědomí podmínky geografické a hospodářské, trvala polská
strana na plebiscitu. Češi tudíž zdůraznili, že lidové hlasování, právě vůbec nebere nazřetel
hospodářkou a komunikační důležitost, jakou Těšínsko v Československu zastávalo [34]^) a
plebiscit jednoznačně odmítli.
Odmítnutím plebiscitu si navíc česká strana vytvořila špatnou pověst. Dohodové státy nyní
pohlížely na Československo jako na stát, jenž celý problém zdržuje a prodlužuje.
Na 29. červenec byla dohodnuta poslední plenární schůze. Jednání však skončila bezvýsledně a
česká delegace ještě téhož dne odjela zpět do Prahy.[35]^) Kvůli jejich nezdaru byl však spor
přenesen zpět na pařížskou mírovou konferenci.
4.3 Plebiscit
Československá a polská komise se sporem opět začala zabývat počátkem srpna. Tehdejší předseda
těšínské kontrolní komise gen. A. Tissi vypracoval a 22. srpna předložil nový návrh demarkační
linie (viz obr. 4). Podle tohoto plánu – tzv. tissiho či larischovské linie[36]^) -
Československo ztratilo jak košicko – bohumínskou dráhu až po Jablunkov, tak i půlku uhelného
revíru s Karvinou, a průmyslový Třinec (viz Obr.č.4). Spojením na Slovensko se měla stát už
jednou navrhovaná dráha z Ostravy do Frýdku a do Vendryně.
Pro Tissiho linii se ještě téhož dne vyslovili všichni zástupci velmocí. Proti byla pouze
Francie. Záleželo teď jen na Nejvyšší radě jestli daný návrh přijme či ne. Ta se sešla 3.
září. Francouzský premiér Clemenceau však prosadil vrácení návrhu k novému prozkoumání
československé a polské komisi. Nejvyšší radě se nelíbila myšlenka rozdělení uhelného revíru a
navíc poukazovala na to, že navrhované rozhraničení je pro Československo ještě méně
přijatelnější, než návrh dubnový.
Obr.č.4: Demarkační čára navržená předsedou dohodové komise Tissim v srpnu 1919 v Paříži.[37]^)
Komise se teda znovu sešla následující den. Zástupcům obou států byl dán opět prostor, aby
obhájili svoje stanoviska.
Zástupcům českého státu už bylo jasné, že nedělitelnost Těšínska v jeho historických hranicích
je za momentální situace už neprosaditelná. Přesto dále trvali na nedělitelnosti uhelného
revíru a celé košicko – bohumínské dráhy. Jako krajní ústupek, který je možný ještě tolerovat,
se stala řeka Olše. V případě že komise bude trvat na srpnovém návrhu, byl E. Beneš ochoten
přijmout plebiscit. Prezident Masaryk však ještě 3. srpna plebiscit telegraficky odmítal.
Zdůrazňoval, že Češi od samého počátku si stojí za stejným programem – historickým, zatímco
Poláci svůj program neustále mění podle okolností.[38]^)
Zprávy o chystaném rozhraničení se donesly i na Těšínsko. Pro bližší informace si přijela
slezská delegace, v níž byli zastoupeni i Němci do Prahy, Dne 2. září se delegace, vedena
členem Národního shromáždění Špačkem, sešla s presidentem republiky. T. G. Masaryk vyjádřil
porozumění s delegací. Dále zdůraznil, že s rozhraničením Těšínska pomocí Wilsonových zásad
práva národa na sebeurčení a etnografických principů nesouhlasí.
...Plebiscit na Těšínsku, na začátku sporu byl by docela jiný, než teď, když obyvatelstvo
několik měsíců bylo pod vládou polskou. My jsme proti plebiscitu zásadně, jelikož se držíme
svých politických zásad...[39]^)
Do poslední chvíle se E. Beneš a K. Kramář snažili pro jakýkoliv lepší návrh získat další
členy Nejvyšší rady. Avšak marně. Nepomohla ani osobní rozmluva E. Beneše s anglickým
ministrem zahraničních věcí Arthurem Jamesem Balfourem, ani dopis zaslaný K. Kramářem. Karel
Kramář se osobně pokusil pro český návrh získat poradce americké delegace Johna Fostra
Dullese. Ale opět bez úspěchu.
Polská a československá komise zasedla k dalšímu jednání 10. září. Jejím předsedou se stal J.
Cambon. Komise předvolala E. Benše a I. Paderewského a znovu vyslechla jejich stanoviska.
Přesto angličtí, američtí, italští a japonští vyslanci dále trvali na Tissiho linii. Jelikož
se ani komise nedokázala shodnout, vytvořila pro Nejvyšší radu spis se dvěma odpověďmi. První
vyjadřoval názor většiny, tj. Spojených států, Spojeného království, Itálie a Japonska.
Zastánci Tissiho linie argumentovali tím, že karvinská pánev by nebyla jediným uhelným revírem
v Evropě rozdělena mezi dva státy. Dále upozorňovali na fakt, že podle navrhované hranice by
Polsko přišlo o mnoho více občanů než Československo Francie naopak trvala na svém a snažila
se získat pro Československo celý uhelný revír a košicko – bohumínskou dráhu. Uvědomovala si
však, že návrh nebyl většinou přijat a proto navrhovala Nejvyšší radě plebiscit.
S plebiscitem souhlasili i ostatní zástupci a tak se obě strany shodly, že v případě nezdaru
je problém možno řešit pomocí plebiscitu. Plebiscit se měl konat na celém území Těšínska,
hlasování mělo proběhnout v co nejkratší době a pravomoc nad Těšínskem by prozatím převzala
speciálně utvořené plebiscitní komise.
S takovými podmínkami plebiscitu souhlasil E. Beneš i R. Dmowski. E. Beneš dokonce prohlásil,
„...že kdyby komise měla ustanovit hranice uvedená ve zprávě z 22. srpna, sám by žádal za
plebiscit...“[40]^)
Následující den byl návrh předložen Nejvyšší radě. Ta řešením sporu s pomocí
plebiscitu přijala. Nejvyšší rada nejdříve navrhovala, že plebiscitní komisí by se měli stát
členové Těšínské kontrolní komise, kteří už jsou s problémem a prostředím seznámeni, ale na
žádost československé vlády Nejvyšší rada souhlasila s vytvořením nové komise.
Přesné podmínky hlasování vydala Nejvyšší rada 27. září 1919 a prostřednictvím
francouzské vlády je 1. října předala československé a polské vládě: . . . . . . .
