Jdi na obsah Jdi na menu
 


Masakr v Kozích horách (studie "katyňského masakru")

26. 10. 2017

Masakr v Kozích horách (studie "katyňského masakru")

 

Uvádíme studii "katyňského masakru", kterou nám zaslal čtenář, autor píšící knihu o SSSR a Stalinovi. Jedná se o část chystané knihy.

 

Spojenec za všechny peníze

Pojďme se podrobněji podívat na přímé viníky druhé světové války. Vina Německa je zcela nezpochybnitelná, ale nebylo v tom zdaleka samo. Německo ústy Hitlera začalo otevřeně mluvit o pomstě za vynucený ‚ostudný mír‘. K Německu se dále připojili další poražení z první světové války, především Rakousko a Maďarsko. Ale byl zde ještě jeden viník – Polsko.

Vznik Polska

Na území záborů po dělení Polska se za první světové války rozvinulo osvobozenecké hnutí. Do jeho čela se postavil zkušený ruský revolucionář Litevec Josef Pilsudski. Za války přešel k Němcům a s jejich pomocí na území ruského záboru mezitím obsazeného Němci, začal budovat nové Polsko. Když to s Trojspolkem1 začalo jít z kopce, včas obrátil a na konci války s podporou Dohody vznikl Polský stát. Pilsudski měl vynikající cit pro situaci, uměl riskovat, dokázal se soustředit na podstatné záležitosti – a měl snahu Polsko, fakticky své dítko, maximálně posílit. Tak se mu podařilo získat území na účet všech sousedů. Pisludski ostatně chtěl Polsko vybudovat jako ústřední mocnost mezi Baltským a Černým mořem. Jenomže ta mocnost byla všemi svými sousedy nenáviděná. Například: ač sám Litevec, zorganizoval docela špinavou operaci, kterou se mu podařilo sebrat Litvě její hlavní město. Litva proto velmi dlouho odmítala s Polskem navázat diplomatické vztahy.

Vůči Československu bylo Polsko úspěšné v případě Těšínska, kde Československu z tradičně českého kraje zůstal jen Český Těšín a Třinec – pověstná ‚těšínská jablíčka‘. (Kromě toho si Polsko nárokovalo také Oravu a Spiš.) Prameny naznačují, že nejpodstatnějším důvodem přičlenění malé části Těšínska k Československu nakonec bylo angažmá francouzských majitelů třineckých železáren, kteří se přiklonili k Československu2. Ostatně i Peroutka píše, že „se Polsko po svém znovuzrození začalo ohlížet na všechny strany, kde by ještě mohlo urvat kus území a zvětšit se“. Poláci přeceňovali svoje síly a podceňovali soupeře3. Polsko prosazovalo západní hranici (s Německem) podle národnostního principu, zatímco východní hranici v podobě hranice z roku 1772 (takřka po Smolensk a Kyjev) – na účet západního Ruska. Na severu se obětí stala Litva. Nemalou část svých požadavků Polsko uplatnit dokázalo, čímž dalo základ příští velké válce tím, že si na všech stranách vytvořilo nepřátele, a tak omezilo svoje manévrovací možnosti. Tuto situaci hodnotil Karel Kramář4:

 

„Poláci stali se nejnebezpečnějším elementem pro evropský mír … Poláci měli za svou povinnost dělat politiku útočnou na všechny strany, proti Německu, proti nám i proti Rusku. … Ale ovšem Rusko se nikdy nevzdá území, které není polské. … Všechny tyto kraje vezme si Rusko zase nazpátek buďto samo, nebo, co by bylo daleko nebezpečnější, s Němci. Co to znamená pro Polsko, je docela jasné, ale co také pro nás a pro Francii, na to nesmíme zapomínat. Proto nesmíme svazovat svou existenci s polskou. Chceme být dobrými sousedy, žít v dobrém přátelství, ale nic více. Svou megalomanii ať si Polsko zaplatí samo! … Nepočítám sice na šlechetnost lidí, ale počítám na jejich zdravý rozum a na to, že si spočítají aktiva a pasiva jistého podniku. Megalomanie, která vedla Poláky, aby zachvátili Volyň, Bílou Rus, Vilno, má pro Poláky tolik pasiv, že aktiva vidí jen ti Poláci, kteří ztratili chladný úsudek následkem svého velikášství a polského nacionálního šovinismu.“

 

Žďárský také upozorňuje na souvislost československo-polské krize a vznik Malé dohody poté, co Maďarsko slovně deklarovalo podporu Polsku a alespoň dočasně získalo Francii na svoji stranu proti Československu.

Polsko-sovětská válka

Zcela svérázným specifikem byla polská šlechta. Zjednodušeně lze říci, že jedním jejím pilířem byly ty nejhorší tradice ruské šlechty a druhým odpor ke všemu ruskému. Když se pod Pilsudského velením podařilo rozbít Tuchačevského invazní armádu a následně připojit krasnoruské oblasti k Polsku, šlechta na okupovaném území okamžitě začala zabírat půdu a vyhánět z ní rolníky. Sice se Polsko Rižským mírem5 zavázalo ke slušnému zacházení s krasnoruským obyvatelstvem, ale nic z tohoto závazku nesplnilo. Namísto slušného zacházení došlo k konfiskacím nemovitostí, rozsáhlým masakrům místního obyvatelstva (doloženo i znásilnění čtyřletého děvčátka) a násilnému popolšťování a katolizaci. V zájmu popolšťování byli do kranoruských končin usídlováni důstojníci (šlechta), četníci a státní úředníci, kteří měli za úkol udržet domorodce v poslušnosti a udělat z nich Poláky. Část obyvatelstva samozřejmě utekla, mnozí z nich se usadili v německém Slezsku. Nakonec se Polákům podařilo vyvolat ve své kolonii povstání, které museli vojensky potlačovat, této operaci se decentně říká ‚pacifikace‘6. Proslulí ukrajinští teroristé jsou dílem nenažranosti polské šlechty.

Dalším problémem se stalo zacházení s ruskými zajatci po porážce Tuchačevského invaze do Polska. Zajatí vojáci byli umístěni do zajateckých táborů. Táborům veleli polští důstojníci – zase ta pověstná polská šlechta – a ti v nich zavedli strašný režim. Zjednodušeně lze říci, že zajatci byli rozděleni do několika kategorií a toto zařazení hodně vymezovalo možnosti přežití. Nejlépe na tom byli Poláci, pro ty byl režim celkem snesitelný. Další kategorií byli ‚Ukrajinci‘ a ‚Bělorusové‘ (tedy ti Krasnorusové, kteří byli ochotni se nechat za ‚Ukrajince‘ a ‚Bělorusy‘ označit), kteří na tom také nebyli až tak zle. Podstatně hůře na tom byli Rusové a vůbec nejhůře bolševici.

Ostraha táborů běžně zajatcům sebrala oblečení a boty, aby je vyšmelila na místních tržnicích. Správa tábora samozřejmě také dostávala finanční obnosy na zajištění stravování zajatců. Asi není třeba připomínat, že z toho zajatci neviděli prakticky nic, protože to zase prožrala a prochlastala vznešená šlechta. Když přišla zima, lidé houfně mrzli. Někde se to i provalilo, proto tam mezinárodní červený kříž dopravil nějaké oblečení, které … se zase objevilo nikoliv u zajatců, ale na místních tržnicích. Samozřejmě, že řádily nemoci a i ty kosily zajatce. Protože se mi nechce znovu prohrabávat tuto špínu, uvedu jen po paměti hromadné znásilňování ruských zdravotnic a také případ, v němž komusi zašili do břicha kocoura, aby zjistili, kdo umře dřív – kocour, nebo člověk? Zlé na tom bylo především to, že tyto výstřelky, kterým za normálních okolností musí důstojníci zabránit, zde právě důstojníci ve velkém organizovali. Proto se nejednalo o zajatecké tábory, ale o tábory koncentrační. Čím se polské zajatecké tábory lišily od německých koncentráků? Zatímco v německých táborech byl ‚ordnung‘ (česky pořádek), v polských táborech byl ‚bardak‘ (česky bordel).

V Karpusově článku na webu valka.cz se píše, že zemřelo ‚jen‘ asi 18 000 vojáků jako „následek náhlého přetížení vojenských služeb během prvních měsíců věznění v důsledku velkého počtu zajatců“7. Ovšem počítaje přímo Karpusem uváděná čísla (aniž bych chtěl prověřovat polský výklad matematiky, šlo celkem o 110 tisíc zajatců – vedle vojáků Tuchačevského armády tam byli i další; z nich 25 tisíc šlo k bílým a 26 tisíc se vrátilo do Ruska) mám za to, že chybí nikoliv 18 tisíc, ale skoro 60 tisíc lidí. Kromě dalšího lze pochybovat i o „náhlém přetížení vojenských služeb …“, protože tyto zajatecké tábory existovaly již v době první světové války a v roce 1919, kdy zachycovaly podstatně větší nápor vracejících se Rusů z německého zajetí. A žádné zásadní problémy tehdy nenastaly. Ještě jednou upozorňuji, že jsem uvedl čísla vycházející z polských zdrojů. Prudniková si dala práci prohrabat hlášení operativního oddělení polského Generálního štábu a na jejich základě stanovila počet zajatců na 207 tisíc a počet v zajetí zemřelých na asi 100 tisíc vojáků! Za tábory smrti se považovaly především tábory v Tuchole a v Strzalkově.8

Velmi jednoduše lze říci, že i kdyby v ‚Katyni‘ opravdu vraždilo NKVD, tento zločin byl jen zlomkem toho, co předvedlo Polsko po polsko-sovětské válce v roce 1920. Poláci, vůbec už odhlížeje od sovětských obětí při osvobození Polska (asi 600 tisíc padlých), nemají nejmenší právo vznášet vůči Rusku jakékoliv nároky!

Harakiri9, díl první

Ve vztahu Sovětského svazu k Polsku ale vystupuje jedna zajímavost: Zatímco k Rumunsku SSSR po celé meziválečné období vystupoval s požadavkem vrátit Bessarábii, vůči Polsku požadavek vrátit krasnoruské končiny nevznesl10. Sovětské vedení vycházelo z názoru, že hrdé Polsko je nejlepší zárukou bezpečnosti na západní hranici SSSR, protože ač sice vůči SSSR nepřátelsky naladěné, přesto skoro stejně nepřátelsky naladěné bylo i vůči Německu. Pilsudského Polsko tak v otevřeném prostoru, kterým obvykle probíhala tažení proti Rusku, vytvářelo zátku. Vůdci SSSR uvažovali, že za této situace krasnoruské kraje posilují Polsko a posilují i tu zátku. Jenže Pilsudski si dovolil v roce 1935 zemřít a moc v Polsku převzala polská šlechta.

Samotné Polsko se formálně orientovalo na západní mocnosti. Píši formálně, protože ve skutečnosti to bylo trochu jinak, za chvilku se k tomu dostaneme. Polsko, společně s Československem, si jako bezpečnostní pojistku vybrala Francie. Francie měla strach z Německa, které za Bismarcka náhle mohutně Francii přerostlo. Po první světové válce proto Francouzi uvažovali o tom, že společně s Československem a Polskem početně převáží nad Německem a udrží nad ním kontrolu, a tak uzavřeli s oběma státy spojenecké smlouvy. Koncem 30. let se situace v Evropě začala přiostřovat. Čistě teoreticky Francie s Polskem a Československem měly být schopné tehdy ještě slabé Německo naprosto bez jakýchkoliv problémů udržet na uzdě. Jenomže Polsko se předvedlo…

Několik dní před tím, než došlo k anšlusu Rakouska (březen 1938), zemřel na hranicích Polska s Litvou polský voják Stanislav Serafin11. Muchin tvrdí, že to byla cílená polská provokace a podivnou časovou souslednost opravdu těžko hodnotit jinak. Vzápětí Polsko začalo harašit zbraněmi a požádalo Francii o pomoc ve válce proti Litvě. Namísto, aby Polsko podpořilo Francii a společně tak mohli zabránit německému anšlusu Rakouska, Polsko svedlo pozornost stranou a snažilo se vyvázat svoje a francouzské síly na podružný problém. Toto nakonec vyřešil Sovětský svaz, když Polsku oznámil, že pokud dojde k napadení Litvy, půjde jí na pomoc. Z války mezi Polskem a Litvou tedy sešlo, ale zároveň Německo mohlo v klidu obsadit Rakousko a Francie tomu nedokázala zabránit. Vojenská síla Německa začala růst. Navíc se do problémů dostalo i Československo, protože při svém poměrně nepříznivém tvaru, mělo najednou Německo ze dvou stran. Tehdy Polsko své spojence zradilo poprvé.

O něco později Německo dalo vzniknout ‚sudetskému problému‘. Francie tlačila na Polsko, aby uzavřelo spojeneckou smlouvu s Československem, ale Polsko odmítlo. Polsko oznámilo Francii, že této války proti Německu se nezúčastní a tím postaví Francii do role agresora. Proto Francie odsouhlasila mnichovský diktát. Když Československu slíbil pomoc Sovětský svaz, Polsko dokonce poslalo Československu nótu, v níž označilo pomoc SSSR za nepřátelský akt a za důvod vyhlášení války Československu. Beneš teprve na základě této nóty ustoupil. Polsko si potom s radostí vzalo sousto, které mu Němci přenechali. Polsko vytvořilo zdání, že mnichovský diktát je vítězstvím demokracie a svobody, postavilo Hitlera na stranu ‚dobrých‘ a legalizovalo německou agresi. Tehdy Polsko své spojence zradilo podruhé.

Není od věci uvést směrnici odeslanou v předvečer uzavření mnichovské dohody polským ministrem J. Beckem vyslanci v Berlíně k rozhovoru s Hitlerem12:

 

1. Vláda Polské republiky konstatuje, že :     . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .