Jdi na obsah Jdi na menu
 


Karel Hašler (*31.10.1879, + 22.12.1941)

7. 12. 2017

 

Hlava mi klesá uprostřed boje,
dech poslední patří jen vám, vy Čechy krásné, vy Čechy krásné; ty Praho moje! Budete žít, já umírám…

Karel Hašler
(*31.10.1879, + 22.12.1941)

https://scontent.fprg1-1.fna.fbcdn.net/v/t1.0-9/24774794_1421817171275133_7232353376845669357_n.jpg?oh=8d5aa71bd45ccbea38865a5ba78b623a&oe=5ACD72F7

Patřil mezi přední české herce a písničkáře. Jako Čech považoval za svou povinnost bojovat říkánkami i písněmi proti Němcům, kteří okupovali naší vlast a vraždili naše lidi. Pořádal pro lidi písňové večery burcující protiněmecké pocity a odpor proti okupantům. Opět se vrátil k svému starému parodování politiky skrze písničky.

Ale Gestapo to nenechalo jen tak být. Přijeli si pro něj na natáčení exteriérů pro film MĚSTEČKO NA DLANI, tři dny ho vyslýchali a pak ho propustili s tím, aby přestal brojit. Ale nepřestal a dál zpíval písničky o tom, jak "nacisti dopadnou na čumák". Za několik dní, 2. září 1941, si pro něj přišli podruhé a opět na natáčení exteriérů MĚSTEČKA NA DLANI. Tentokrát jej však již nepropustili. Zatčen byl zřejmě na udání režiséra Václava Binovce, což se ale nikdy s naprostou jistotou nepotvrdilo. Nejprve byl uvězněn na Pankráci a poté v Drážďanech. 17. 10. 1941 skončil v koncentračním táboře Mauthausen. V polovině listopadu ho v táboře zbil a zkopal opilý příslušník SS, který mu způsobil otevřenou ránu na noze. Zanedlouho se projevily první příznaky flegmóny. 21. 12. byl Karel Hašler odveden na trestný blok, kde se musel svléci dohana a poté na něj byla puštěna ledová voda ze sprch. Na následky mučení, neléčené flegmóny a úplavice Karel Hašler 22. 12. 1941 zemřel.

Z jeho písniček se jich mnoho zachovalo i do dnešních dnů, za všechny například "Po starých zámeckých schodech", "Pětatřicátníci", "Dopis ze zákopů", "Čí je Praha? Naše!", "Ta naše písnička česká" a mnoho dalších. Uvádí se, že napsal až tři sta písniček.

Toto je prý jeho poslední píseň, kterou složil ještě v koncentráku: "Hlava mi klesá uprostřed boje, dech poslední patří jen vám, vy Čechy krásné, vy Čechy krásné; ty Praho moje! Budete žít, já umírám…

Kdyby popravili K. Hašlera komunisté, byl by dnes slavný. Jeho „chybou“ bylo, že jej umučili Němci. A o tom se dnes nedoporučuje moc mluvit. Vzpomeňme si na něj přesto! Zanotujme si třeba několik slov z jeho oblíbené a zlidověné „Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká…“ Jak krásné by bylo, kdybychom vzpomínkou na něj si mohli zazpívat jeho poslední píseň, jíž složil v koncentračním táboře a vzdát mu tak svůj hold. Kdo a proč nám v tom brání?

Karel Hašler se narodil 31. října 1879 v Praze-Zlíchově dělnické rodině. Oba jeho rodiče pracovali ve smíchovských sklárnách. Původně se, na popud otce, vyučil rukavičkářem, ale v tomto řemesle nespatřoval svou budoucnost a velmi brzy utekl k divadlu. Nejdřív vystupoval v kočovných divadelních společnostech Choděry a Dobrovolného, 1901 v Brně a o rok později v Lublani. 1903 až 1915 byl členem Národního divadla, zároveň účinkoval v různých kabaretech a varieté (Lucerna, Rokoko). Po vzniku ČSR Lucernu několik let vedl a založil v Praze velkou revue po vzoru pařížských, která však měla jen dočasný úspěch.

Písničky začal skládat již před první velkou válkou pod vlivem svého švagra Rudolfa Frimla. Jeho písně se rychle staly velmi populární nejen pro výrazný patriotický obsah a lásku k Praze, ale také kvůli krásným melodiím a velmi často štiplavému obsahu na úkor politiků Jeho populárnost a velké úspěchy samozřejmě vedly k bohémskému stylu života, který se nelíbil jeho manželce Zdeně. Hádali se o výchovu synů (Karel a Gino, kteří oba později odjeli do USA). Od třicátých let žijí odděleně.

Největšího uměleckého filmového úspěchu dosáhl se dvěma rolemi v němém filmu: doktor Uher v BATALIONU a varhaník ve Fričově VARHANÍKU U SV. VÍTA. Obě role patří k největším kreacím českého němého filmu a kritika je tehdy srovnávala s umělci mezinárodního kalibru.

S nástupem zvukového filmu se vrhl na tvorbu filmové hudby a písniček. Hned první český zvukový film TONKA ŠIBENICE (1930) byl uveden dvěma jeho písničkami - Hradčany krásné a Když v Praze padá první sníh. Roku 1932 hrál v Innemannově filmu PÍSNIČKÁŘ, který sám napsal a je vlastně jeho biografií. Odsud pochází mimo jiné i šlágr známý i dnes - Ta naše písnička česká. V následujících letech vytvořil na dvacet filmových rolí, z nichž za zmínku stojí hlavně Josef Dobrovský z filmu ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ (1934). Objevil se třeba v MATCE KRÁČMERCE s Antonií Nedošínskou, AŤ ŽIJE NEBOŽTÍK (1935) s Hugo Haasem, ROZTOMILÝ ČLOVĚK (1941) s Oldřichem Novým a Natašou Gollovou.

 

 

České národní listy

www.ceskenarodnilisty.cz