Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dukla - Osudové okamžiky

7. 10. 2014

Pomník československých vojáků na místě dukelského bojiště.

Dukla

Osudové okamžiky

Dodnes pražský fotbalový klub nese to slavné jméno. A nejen on. I liberečtí odbíjenkáři a další sportovní oddíly se přes jistý tlak názvu nevzdali. Jak jinak. Byla doba přeměn a hlava státu iniciovala mnohé změny názvů. Už nejsou požárníci, nýbrž hasiči, nejsou příslušníci SNB, ale policisté, nejsou předsedové národních výborů, ale starostové a hejtmani, není ministerstvo národní obrany, ale ministerstvo obrany, není Česká národní rada, ale Parlament České republiky s Poslaneckou sněmovnou a Senátem.

Václav Havel byl důkladný. Dokonce Den československé lidové armády byl změněn na Den ozbrojených sil České republiky a z 6. října byl přesunut na 30. červen. A boje? Bojové vítězství? Tým kolem Havla nenašel žádný bojový střet, který by bylo možné spojit s armádním dnem, a tak nakonec objevil Darney. A proto 7. února 2002 stanovil prezident Havel jako Den ozbrojených sil ČR výše zmíněné datum. A důvod? V onen den v roce 1918 se na pláních u tohoto francouzského města konala přehlídka československé legionářské brigády. Důvodem bylo prý to, že spojenecká Francie jako první potvrdila právo Čechů a Slováků na samostatnost a na vlastní stát… Tak si to lze alespoň přečíst ve zdůvodnění.

S přehlídkou v Darney jsou spojeny slavnostní uniformy, vyznamenání na prsou, hrající řízná hudba, vyčištěné zbraně a někde nad muži čisté modré nebe. Když přehlídka skončila, všichni si mohli vypít sklenku pravého francouzského vína, anebo dokonce víc sklenek. »Hurá, sláva, nazdar…«

Je tu ale ono druhé datum, k němuž se váže jiné vyprávění… »Skupina dobrovolníků pod vedením četaře Nebeljaka vyrazila 6. října ve dvě hodiny v noci prozkoumat terén směrem ke státní hranici. Byla úplná tma a sychravo. K hraničnímu kamenu na Dukelském průsmyku to byly necelé dva kilometry. Dva kilometry ve tmě, v neznámém terénu, kde mohou být položeny stovky min a spousta různých nástrah, kde všude může být skryt nepřítel... Najednou dostali boční palbu. Palbu neobětují, zůstávají bez hlesu na místě, přitisknuti do karpatského bahna. Fašistický samopalník bez ustání pálí. Nikoho sice nezranil, ale odnesla to státní vlajka, kterou nesli s sebou. Je úplně rozstřílená a její žerď je zpřelámaná. Pomalu se rozednívá. V kalné mlze spatřují samopalníci vpravo od sebe asfaltovou silnici. U vozovky je červenomodrobílý sloup. Tam začíná domov…« (Ludvík Svoboda: Z Buzuluku do Prahy). I další průzkumná družstva se přiblížila k pomyslné čáře, aby kolem osmé hodiny ráno jednotky 1. československého armádního sboru překročily za bojů státní hranici a ještě dopoledne osvobodily první slovenskou obec pod Duklou – Nižní Komárnik. Ne. Tady nebyly žádné slavnostní uniformy a víno z francouzských sklepů. Jen živí, mrtví, zranění, ve špinavých kabátech s vousisky neholenými i několik dnů. Jaký to rozdíl!

Směr Československo

Dukelská operace byla spojena s velikými ztrátami na životech vojáků. Původní záměr sovětského vedení byl obejít zdejší hory a nacisty obklíčit v jakémsi kotli tak, jako se to stalo nejen u Stalingradu, ale i ve východním Prusku a dalších místech. Plány a naděje, že se Talského slovenští vojáci ve východoslovenském prostoru připojí k boji proti nacistům a otevřou hranice do Polska, změnilo rozhodnutí. Operace na pomoc SNP byla připravena narychlo. Velitelem 1. československého armádního sboru, který nově vznikal díky příchodu volyňských Čechů, přesunu některých vojáků ze západní fronty a ze zajatých slovenských vojáků, se 18. května 1944 z rozhodnutí emigrantské vlády stal důstojník poslaný z Londýna, plukovník Jan Kratochvíl, následně povýšený na generála. Svoboda ověnčen řadou vítězství ze Sokolova, Kyjeva a dalších míst byl vynechán.

Připomeňme si některé z momentů Kratochvílova životopisu… První světovou válku absolvoval zpočátku na ruské frontě jako poddůstojník. Padl do ruského zajetí, později se stal legionářem. Po návratu do Československa působil v řadě velitelských funkcí. Po obsazení naší země hitlerovci je zapojen do činnosti Obrany národa. Následně ilegálně opouští republiku a stává s velitelem 1. čs. pěšího pluku ve Francii, aby po porážce země přešel i se svými vojáky do Londýna. A jsme už u jeho přesunu do Sovětského svazu, k němuž mělo dojít v březnu 1943. Desátého září 1944 byl zbaven maršálem Koněvem velení a jeho velitelskou funkci převzal Ludvík Svoboda (životopisné údaje podle www.cervenykostelec.cz).

Generál Ludvík Svoboda se sovětským generálem Moskalenkem.

A Svoboda? Také on se dostal do ruského zajetí. Po zřízení československé brigády na Rusi se účastnil bitev u Zborova a Bachmače. Po návratu domů z armády neodešel a vypracoval se až na profesora vojenské akademie v Hranicích. Po obsazení Československa se podílel na vzniku odbojové organizace Obrana národa, aby v létě 1939 odešel do Polska a odtud do SSSR. Tady organizoval z čs. vojáků 1. čs. samostatný prapor, jenž se postupně rozrostl na samostatnou brigádu. Velel vojákům bojujícím u Sokolova a všem dalším bojům až po Duklu (viz Malá čs. encyklopedie).

Boj o průsmyk

Připomeňme, že konečný termín přechodu do útoku ve směru Dukla byl stanoven na 8. září, přičemž plán operace byl připraven o pět dní dříve. Operace sama pak skončila po těžkých bojích 28. října. Stála mnoho životů. Boje však pokračovaly dál. Podle oficiálních statistik při ní padlo na 36 000 sovětských vojáků a 146 000 bylo zraněno. Československý armádní sbor při ní zaznamenal 1179 padlých, 1046 nezvěstných a 4692 raněných, což se rovnalo 70 % celkového stavu sboru. (Údaje ze studie Václava Krále Osvobození Československa). Podle jednoho televizního dokumentu z doby nedávné mezi tyto ztráty byli započítáváni i ti, kteří ohrozili operaci pro zbabělost, přičemž velitelé takové činy řešili tvrdě.

Nám však jde o úlohu generála Kratochvíla a důvod jeho odvolání. Jde o datum 10. září, čili v podstatě o samotný začátek akce.

* »Problém – výhrady Sovětů z jeho příchodu na funkci ze západní fronty (Velká Británie a Francie) a také úplné nezvládnutí velení sboru při zahájení karpatsko-dukelské operace…« (www.cervenykostelec.cz).

* »Gen. Kratochvíl byl ze své funkce odvolán…, a to z důvodů, které jsou v literatuře zpřed roku 1989 paušálně označovány jako ‚závažné chyby‘ (Osvobození Československa…, s. 112) ‚vážné chyby‘ (Vojenské dějiny…, s. 561), nebo dokonce‚ velmi vážné chyby‘ (Kyjev-Dukla. Praha, s. 85) a ‚trestuhodná nedbalost‘ (Směr Praha, s. 490), bez dalšího vysvětlení…!« (www.fronta.cz).     

* »Nedostatečný průzkum a chaos na přeplněných přístupových cestách způsobil, že jednotky sboru byly naprosto dezorientované. Postupovaly v pochodových proudech v domnění, že před nimi útočí vojáci prvního sledu. Asi deset kilometrů severovýchodně od města Dukly u osad Machnowka a Wrocanka narazili nic netušící brigády sboru na postavení nově přisunuté německé 75. divize. Nepřítel zahájil silnou dělostřeleckou a kulometnou palbu a později dokonce přešel do protiútoku, který se podařilo zastavit jen vypětím všech sil. Naše jednotky během tohoto ‚černého pátku‘ utrpěly největší ztráty během celé druhé světové války. V průběhu jediného dne měl čs. armádní sbor 611 padlých a raněných...“ (Petronius: Word at War – History – Events a Military Operations).

Výše uvedená tři současná stanoviska sama na důvody upozorňují. Lze je doplnit i o hodnocení z knihy Židé ve Svobodově armádě, jež byla napsána jako samizdat, dokonce v roce 1970, Erichem Kulkou a v níž autor Kratochvílovo velení kritizuje. Poučné je stanovisko Karla Klapálka, které řekl Pavlovi a Zdeňku Hrabicovým: »Kratochvíl neměl proti Svobodovi u Koněva a Moskalenka žádné vyhlídky. Svoboda bojoval od počátku, měl velké zkušenosti a zásluhy. Kratochvíl, přestože byl hodný člověk a dobrák, udělal velkou chybu. Ta spočívala v tom, že na tu hru přistoupil, že nerezignoval. Že předem neodmítl. Východní fronta nebyla pro vojáky jeho typu. Neodhadl situaci, a proto musel pryč… řízení boje sboru téměř neexistovalo. Vždyť velitel sboru generál Kratochvíl seděl dvacet opět kilometrů za bojovými sestavami, To není žádné velení…« (Zapomenutý generál Klapálek).

A tedy bylo rozhodnuto. Do štábu generála Moskalenka byl narychlo zavolán Ludvík Svoboda a předán mu pověřovací rozkaz podepsaný Koněvem, při tom prý maršál zdůraznil, že »ztratili jsme mnoho času, učiňte všechno, aby se operace zdárně vyvíjela…« (Ludvík Svoboda: Z Buzuluku do Prahy).

Informace o odvolání Kratochvíla a jmenování Svobody okamžitě směřovalo do Londýna. Obratem byl nový velitel potvrzen.

Cesta vydlážděná krví

Jen jako příklad uveďme si boj o kótu 534. Podle Svobody »takové nic«. Boj začal 11. září. Do rojnic nepřítel vysílal kulometné dávky. Hrdiny se stali Sochorovi samopalníci, Kholovi pěšáci, Bedřichovi minometčíci, poručík Bilej, poručík Opatrný, »nezranitelný« Steiner, Nedvecký… Dobytí vrcholu, odražení, nový boj, znovu a znovu… teprve pak je dobojováno. Svoboda je téměř v první linii. A výsledek? Poděkování a zároveň příkaz samotného velitele frontu: »Pane generále! Zakazuji vám být automatčíkem!« I tady byli padlí. Mnoho padlých, ale šlo o boj, o nutnost postoupit. O boj o každý kousek metru, jež naše vojáky přiblížil k hranicím.

Šestého října tedy vstoupili naši vojáci na československou půdu. Vztyčili hraniční sloup a někteří se nechali i vyfotografovat. Ani pak tady nebylo bezpečno. Vůz s generálem Vedralem-Sázavským najel jen několik metrů od hraničního sloupu, kde se na moment zastavil, na protitankovou minu a zahynul. Je pohřben mezi dalšími hrdiny od Dukly na vojenském hřbitově několik metrů od hranic.

x x x

Šestý říjen, jakožto den věnovaný naší armádě, měl tedy své opodstatnění. Byl poznamenán krví. Zato 30. červen jen naleštěnými uniformami. Není to pro některé polistopadové myšlení typický rozdíl? A pokud jde o odvolání generála Kratochvíla, jde o účelové diskuse, mající jen jediný cíl - znevážit generála Svobodu a celou »věc Dukly«.

Jaroslav KOJZAR