Jdi na obsah Jdi na menu
 


Češi si žili za protektorátu jako prasata v žitě? Jak to bylo ve skutečnosti?

30. 12. 2016

Češi si žili za protektorátu jako prasata v žitě?
Jak to bylo ve skutečnosti?

Nacistická úprava sociálních poměrů

Sociální poměry nebyly před okupací zcela uspokojivé. Byl to důsledek světové krise hospodářské a německého zbrojení, které nás nutilo věnovat velkou část státních příjmů na přípravu obrany, a něco bylo zaviněno politickými stranami, které neměly sociálního programu ani cítění.
Proto také příjmy všech, kteří pracovali za týdenní mzdu nebo měsíční plat, byly vypočítány a stanoveny tak, že většina jich žila na hranici, která dělí velmi skromný život od nouze. Stačilo málo, nemoc v rodině nebo více dětí a hranice byla překročena. Zvláště mladí lidé se dlouho nemohli domoci takových příjmů, aby mohli založiti rodinu.
Měli jsme i nezaměstnané, kteří měli bídu, ale i velmi zaměstnané, kteří ji měli také. Byli to především zemědělští dělníci na velkostatcích, kteří si musili s pole pánova tajně vzíti, aby neměli hlad. Tím se dostávali do moci a zvůle zaměstnavatelovy a musili všechno mlčky snášet.
Potravin a zboží byl nadbytek, ale lidé neměli peněz, aby mohli kupovat. Skladiště se plnila a horních deset tisíc žilo v pohádkovém blahobytu.
Přišli nacisté, podívali se na tento systém s výše a napravili jej jako vše, co vzali do rukou. Brali a nakupovali naše zboží. Pro ně bylo laciné, protože marka platila deset korun. Zvláště na zlato, kožišiny a jiné cenné předměty měli spadeno a německé ženy chodily brzo v drahých kožiších, zatím co mnohé české ženy neměly ani prostý zimní kabát. Tak se protisociální politika některých stran předem postarala o bohatou kořist okupantů a zavinila, že češti lidé neměli pro zlé doby války skoro žádných zásob.
Zatím co nacisté u nás hodovali, rozdávali našim chudým „jídlo z jednoho hrnce" a velmi horlivě to filmovali. Ale ani naši chudí se neměli tak zle, aby jim toto jídlo chutnalo a akce brzo ustala.
S pomocí Úřadu práce nahnali do válečné výroby i vdané ženy a matky dětí, ba i děti samy. Když to nestačilo, sáhli po učitelích, profesorech, úřednících, živnostnících a obchodnících, kterým jejich závody zavřeli. Kdo by se byl zdráhal nacistům otročit, byl označen za sabotéra a měl vyhlídku, že se octne v koncentračním táboře. I nemocní musili pracovat, protože se lékaři báli uznat i jejich nemoc a později ji ani nesměli potvrzovati.
Na nezaměstnanost si tedy nikdo nemohl stěžovat a na plat za vysilující práci si stěžovati nesměl.
Stanovením kursu marky si nacisté u nás pojistili výsadní postavení a velmi dobrou životní úroveň. Vykoupené zásoby posílali do Německa a nelze se diviti, že volali tak nadšeně „Heil Hitler". Parasitům na těle českého národa se dařilo tak, ze si nic lepšího nemohli přát a byli ochotni zabíjet kdyby se otroci chtěli bouřiti a ohrožovali jejich blahobyt.
Jim patří zásluha o to, že zboží rychle ubývalo a že také výrobci a obchodníci poschovávali mnoho zásob. Ceny stoupaly, jak zboží mizelo.
Aby tomu odpomohli, stanovili nacisté nejvyšší dovolené ceny zboží. Vše ve výkladech muselo být označeno cenami. Zboží bylo ve výkladech (nebylo dovoleno je z výkladů bráti, aby byl udržen dojem, že zboží jest dostatek), ale nebylo v krámech. Obchodníci a výrobci nemohli za tyto ztrátové ceny prodávati a schovávali zboží ještě více.
Zavedení odběrních a přídělových lístků na potraviny, oděv, obuv a prádlo dovršilo neblahé dílo. Příděly nemohly stačiti k životu, lidé se pokoušeli za každou cenu získati zásoby a ceny letěly do pohádkové výše.
Příděly byly jiné pro Čechy, Němce a židy. Rasová theorie nacistická vyzkoumala, že německý žaludek je veliký, český menší a židovský nejmenší. Němci měli vyšší příděly, které ještě zvyšovala t. zv. „Reichshilfe". Zvláštní příděly dostávali o vánocích od NSDAP.
Závratnému zvyšování cen se nacisté snažili zabrániti stanovením přísných trestů na prodej zboží bez lístků za vysoké ceny. Vzestup se urychlil. Větší risiko, vyšší cena. Prodávající ostatně mnoho neriskovali, protože stejně přísný trest stihl i kupujícího a nikdo se tedy neodvážil vyděrače udati. Ostatně kupovati musili, protože to, co dostali na příděly, znamenalo pozvolné umírání podvýživou.
Ale pro dělníky a gážisty byla situace neřešitelná, protože kupovati nemohli. Požadovalo se:
za 1 kg másla 1 500 K, dříve asi 18 K,
za 1 kg sádla 1 800 K, »* „ 16 K,
za 1 kg vepřového masa 1 200 K, *» „ 18 K,
za 1 kg mouky . 150 K, »» „ 4K,
za 1 kg chleba . 100K, »* „ 3 K,
za 1 litr mléka . 60 K, M „ 2 K 30 hal.
za 1 vejce 60 K, ft „ 35 hal., atd.

Bída byla na denním pořádku a pro mnohé vyvstala příšera hladu. Zvláště děti v době vzrůstu velmi trpěly podvýživou. Rodiče si odpírali, ale to vše naprosto nepostačovalo.
Mnozí rolníci využili tísně, investovali, pořizovali si zásoby šatstva, prádla, platili dluhy a hromadili peníze. Mnozí opět šlechetně vypomáhali a požadovali jen tolik, kolik potřebovali ke krytí zvýšených výdajů.
Příjmy dělníků, úředníků, učitelů a profesorů zůstaly až do roku 1944 nezvýšeny. Pak byly zvýšeny jen málo.
Dělník si vydělal při desetihodinové době pracovní týdně asi 600 až 700 K, kvalifikovaný dělník až 1100 K, tedy ani ne na 1 kg vepřového masa.
Soukromí úředníci byli placeni podle předběžného vzdělání a schopností. Měli:

v kategorii I. měsíčně 600 až 800 K,
II 800 až 1 100 K,
III. 1 200 až 1 800 K,
IV. „ 2 000 až 3 700 K.

Uvedená čísla jsou hrubý plat, z něhož bylo sráženo až 30 % (daň důchodová, nemocenské pojištění, válečný příspěvek, půlprocentní paušál atd.).
Platy veřejných zaměstnanců byly po zvýšení (v roce 1944) podle předběžného vzdělání a počtu služebních let:

adjutum úřednických čekatelů měsíčně 1 250 až 2 500 K,
služné profesorů a učitelů měsíčně 1 315 až 2 560 K,
služné úředníků s činovným měsíčně 2 382 až 11 110 K,
služné zřízenců s činovným měsíčně 1 386 až 2 240 K,
služné profesorů s činovným měsíčně 2 694 až 5 980 K,
služné učitelů s činovným měsíčně 1 600 až 4 240 K.

Uvedené platy jsou platy hrubé, z nichž bylo značné procento sráženo jako u platů soukromých zaměstnanců. Nejvyšších platů dosáhli jen někteří jedinci a jen několik roků před pensí.
Lidé si tedy nevydělali ani na potraviny, tím méně na nákup prádla a šatů. Naopak byli nuceni za potraviny dáti vše, čeho mohli jen trochu postrádati. Vklady dětí byly vybrány, rodinné památky vyměněny za trochu sádla.
Obchodníci unikli hladu tím, že přizpůsobili svoje ceny. Platilo se za látku na oděv (velmi špatnou) až 15 000 K, dříve asi 250 K, za mužské polobotky 3 500 K, dříve asi 49 K, za 1 kg soli 400 K, dříve asi 2 K, za 1 kg cukru 600 K, dříve asi 6 K 70 hal., za 1 kg mýdla 1 500 K, dříve asi 8 K, za 1 kg kávy 15 000 K, dříve asi 60 K.
Nacista a lichvář se spojili, aby zabíjeli a olupovali. Ochuzení pracujících vrstev je pronikavé a povážlivé.
Nacistický socialismus se tedy projevil v praksi tak, že si mnohý dělník nebo úředník nevydělal měsíčně ani na 2 kg masa.
Platy hlavních ředitelů a vedoucích velkopodniků byly od 10 000 K bez omezení výše a dosahovaly obnosů několika desítek tisíc K. K tomu přistupovaly podíly ze zisků až 400 000 K. Tyto podíly vedoucích měly vliv na jejich protisociální snahy. Mnozí z nich měli bezpracné příjmy z titulů účasti ve správních radách.
Národní důchod nebyl tedy spravedlivě rozdělen. Byli lidé, kteří žili v blahobytu a opět jiní, kteří živořili.
Nezdravé bylo také rozpětí platů počátečních a konečných. Mladí lidé měli nepatrné příjmy a nemohli založit rodinu.
Také rozdíly platů jednotlivých kategorií podle předběžného školního vzdělání byly příliš veliké. Je samozřejmé, že zvláštní schopnosti a výkony mají být mimořádně honorovány, ale sociální úroveň těch, kteří poctivě konají práci celkem všední, k níž není třeba zvláštních schopností a studií, neměla by klesnouti pod jistou úroveň, jež jim umožňuje žiti bez bídy.
Tito lidé bojovali na barikádách a v revoluci nedošlo nikde k pokusu rabovati a brati těm, kteří válkou zbohatli. Po revoluci nastoupili do práce ve víře, že zvítězí i sociální spravedlnost. A v této víře nebudou zklamáni.

Pro České národní listy připravil kapitolu z knihy „Šest let okupace Prahy“

 

P. Rejf