Jdi na obsah Jdi na menu
 


1.ZÁŘÍ 1939 ZAČALA 2.SVĚTOVÁ VÁLKA

Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt, jehož se zúčastnila většina států světa. Tento konflilt se stal s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Válka v Evropě začala 1. září 1939, když nacistické Německo napadlo Polsko. Krátce poté vyhlásily Francie, Velká Británie a státy Commonwealthu Německu válku. 17. září napadl Polsko i Sovětský svaz. V Asii je za počátek druhé světové války považováno přepadení Číny Japonskem, které začalo již 7. července 1937. Konec války v Evropě nastal 8. května 1945 kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září téhož roku.

Příčiny války bývají hledány v důsledcích ideologií a politických směrů, jako jsou nacionalismus a imperialismus. Podle některých historiků byla příčinou nespokojenost Německa s Versailleskou smlouvou, která měla prohloubit jeho pocit ponížení, a v dopadech velké hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let. Tyto vlivy zásadním způsobem oslabily mnoho evropských států, čímž umožnily vzestup nacismu (pod vedením např. Adolfa Hitlera), fašismu (pod vedením např. Benita Mussoliniho) a komunismu (pod vedením např. Josifa Vissarionoviče Stalina) a dalších totalitních států mimo Evropu.

Německé invazi do Polska předcházela smlouva o neútočení se Sovětským svazem (SSSR), takzvaný Pakt Ribbentrop-Molotov, podepsaná 24. srpna 1939 (avšak datovaná o jeden den dříve, tedy 23. srpna 1939). Tímto paktem si tyto dva státy – mimo jiných ustanovení – rozdělily sféry vlivu. V důsledku toho byl de facto uvolněn prostor pro vojenskou expanzi obou stran. 17. září 1939, tedy šestnáct dní po německém útoku, zaútočil na Polsko také SSSR. V dalším průběhu událostí byl však 22. června 1941 Sovětský svaz sám přepaden Německem a jeho spojenci (tzv. Operace Barbarossa).

Spojené státy americké, které už dříve poskytovaly některým Spojencům v počínající válce pomoc, vstoupily aktivně do války 7. prosince 1941 poté, co Japonsko udeřilo na jejich námořní základnu v Pearl Harboru.

Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a nehumánní zacházení s válečnými zajatci. Oproti všem dosavadním konfliktům bylo průběhem bojů podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Příkladem genocidy se stal holokaust, kterému na základě nacistické rasové ideologie padlo za oběť šest milionů evropských Židů. Další milionové oběti byly ze strany slovanského obyvatelstva na územích východní fronty, kde bylo na 8 milionů civilních obětí. Civilní oběti podlehly nemocem a hladu vyvolanými válečnými operacemi německé a sovětské armády a masakrům nebo genocidě páchanými německými a sovětskými komandy na obsazených územích. Milionům obětí se podařilo předejít spojeneckými dodávkami nejen potravin do SSSR na základě Zákona o půjčce a pronájmu.[1] Válečné úsilí pohlcovalo veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů, lze tak hovořit o vedení totální války. Taktéž pohled na „civilizované metody válčení“ se v mnoha ohledech výrazně proměnil, neboť zatímco v roce 1940 demokratické státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly plošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim samy uchýlily.

V samotném závěru války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě vedoucí světové supervelmoci: Sovětský svaz a Spojené státy americké. Jejich stále větší vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku studené války, když Josif Stalin spustil napříč evropským kontinentem železnou oponu, která od sebe oddělila svobodný západní světkomunistické státy ve Východní Evropě poddané Sovětům. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na právo na sebeurčení mezi národy ovládanými koloniálními mocnostmi, což vedlo k akceleraci dekolonizačních hnutí v Asii a v Africe.